O šikaně, (ne)výchově a daru

Když se narodí malý človíček, a navíc díkybohu zdravý, je sice bezmocný a zranitelný, ale obdivuhodně připravený pro život a jeho potřeby. Odborníci dodnes nejsou na konci s výzkumem mozku a stále jsou překvapováni jeho neuvěřitelnou složitostí a možnostmi. Jeden český neurochirurg se vyjádřil v tom smyslu, že jde o nejsložitější hmotu ve vesmíru. Dítě nasává vjemy. Je schopno se v obdivuhodném čase učit mnoho nových věcí. Nečiní mu problém učit se dokonce několik různých řečí zároveň a je schopno v nich rozlišovat i zvuky a odstíny, neslyšitelné již pro dospělého. Možná trochu básnicky řečeno je jeho mysl a srdce připravené pojmout přímo megazáplavu hodnotných vjemů. Jenže... Krátce řečeno ta megazáplava nikdy nepřijde. Zcela pominu důvody, ale výsledek je, že rodiče ( zahrnuji sem i všechny ty s nejlepší snahou a vůlí) a společnost obecně svým způsobem dítě zretardují.

  Mám děti rád, mám hnedle tři, manželka dokonce tvrdí, že má čtyři a má myslím pravdu. V našem světě a ve fyzickém smyslu jsem přesvědčen, že děti jsou ten největší dar, jaký může člověk zažít. Dcera je v páté třídě základní školy. A nesešla se s partou dobrých spolužáků. Třídní učitelka, která je měla v prvním a druhém ročníku, žena s letitou praxí, dokonce prohlásila, že takovou hroznou třídu ještě nezažila, mojí dceru ovšem   ( naštěstí ) a opravdu hrstku dětí vyjímajíc. Bude to tak trochu o šikaně, tak trochu o výchově a hodnotách.

Děti se vždycky nějak pošťuchovaly, hádaly a praly. V poslední době si ovšem mnozí učitelé začínají stěžovat na čím dál nezvladatelnější děti. Je to pár týdnů, co se vynořila zpráva o knize švédského psychiatra Davida Eberharda „Jak děti přebírají kontrolu“. Psychiatra sice uznávaného, nicméně jaksi osamoceného v pojetí autoritativní výchovy, která je v jeho zemi i mnoha dalších společenským tabu. V článku se mimo jiné psalo: „Ve Švédsku podle uznávaného psychiatra vyrůstá kvůli přehnaně liberální výchově generace nezvladatelných spratků. Za neschopnost Švédů zkrotit své potomky prý může i zákon z roku 1979, jenž rodičům zakazuje používání veškerých fyzických trestů“. Zajímavá mi přišla také myšlenka , cituji :V zemi podle Eberharda stoupají počty záškoláků, u dětí roste pocit úzkosti a psychických poruch a vše se projevuje v klesající pozici Švédska v mezinárodních tabulkách úrovně vzdělávání. "Když pořádáte rodinnou večeři, děti nikdy nesedí tiše. Zkrátka vyrušují. Musejí být vždycky středem pozornosti a největší problém je, že se z nich stávají malí dospělí. Vštěpujeme dětem očekávání, že se vše točí jen kolem nich, což je v důsledku činí téměř pořád nespokojenými nebo zklamanými,"

  A znovu skok do třídy k mé dceři. Že spolužák na ní a třeba i na jiné mluví sprostě, je ještě procházka růžovou zahradou. Že se s ní jedna ze spolužaček nechtěla kamarádit, protože má prý blbej mobil a jiné děti jí vyhazovaly se slovy: běž pryč, máš hnusnej mobil, to bych odmávnul a řekl, ať si toho nevšímá. Že jí sem tam dokonce nějaká spolužačka praštila, to jsem zaskřípal zuby, ale vzhledem k ojedinělosti jsem pořád nebyl ochoten se ve věci angažovat osobně. Když ale jedna ze spolužaček z nějakého rozmaru nakopla dceru do hlavy a jaksi častěji začala schytávat od dvou výtečníků postrky a rány, má číše se začala přelévat. Co mě ovšem překvapilo a dráždilo do ruda, že nikoliv poprvé ( a radil jsem to dceři již dlouho předtím ) šla za třídním učitelem, aby mu řekla co se stalo. Reakce? „Holky, mě tyhle vaše hádky nezajímaj'. Vyřešte si to sami“. Jak sami? Co chce vlastně po mé dceři? Aby si jako nosila do školy baseballovou pálku a řešila si to sama, když nepomohly slovní domluvy a pokus vyhnout se konfliktu ? Ale chtějte něco po učiteli, který si nechá od žáků říct: „Vy ste blbej, pane učiteli“ a on odpoví, že mu to nevadí. A další učitel si nechá říct nejen, že je blbej, ale i kokot a ještě mávne rukou a co s tim mám prý dělat. Oči mi lezou z důlků, protože zkusit v jejich letech jen pětinu těchto drzostí, dostal bych nafackováno od třídní před celou třídou, ačkoliv i tehdejší školství oficiálně tělesné tresty nepoužívalo. A kdyby se to snad dozvěděl táta, chytnul bych ještě od něj

A tak se ptám, co se to děje? To je jako tolerance? Gilbert K. Chesterton, kterého mám velmi rád, kdysi napsal, že tolerance je ctnost člověka, který nemá na věc žádný názor. Dovolil bych si to rozvést jako absenci hodnot a měřítek. V oné dlouhodobé diskusi, kterou občas pozoruji, zda má hodnoty vštěpovat rodina nebo škola, stojím zcela jednoznačně za první variantou. Co dítě vidí v rodině, čemu je od malička vyučováno v rodině, to škola v podstatě nemůže dohnat či nahradit. Ale to neznamená, že ve chvíli, kdy je potřeba se jasně postavit za správnou a morálně nezpochybnitelnou hodnotu, tak kantor pokrčí rameny a řekne, že to není jeho věc, ať si to vyřeší sami nebo se zeptá, co s tim má dělat. Je jasné, že absence autority, absence měřítek a pohodlný přístup, snad falešně vydávaný za toleranci, nemůže vést k čemukoliv pozitivnímu. Většina psychologů se shodne na tom, že děti potřebují pravidla a hranice, a dokonce co víc, vnitřně je i chtějí! K čemu může vést jejich nepřítomnost? Švédský psychiatr to naznačil, když mluvil i o pocitech úzkosti a psychických poruchách. Svým způsobem jsem přesvědčen, že jistá nadměrná agresivita dětí mezi sebou i směrem k učiteli je vlasně sama o sobě už určitým projevem psychické poruchy. Kdybych měl možná trošku černěji popsat budoucnost, při takovéto absenci hodnost v rodině a ve škole roste generace psychicky porouchaných lidí.

  Nakonec jsem si došel do školy a s výtečníky v klidu promluvil a rukoudáním si s nimi slíbil, že to takhle smírně řešíme poprvé a naposledy. Dali pokoj. Agresivní spolužačce nakonec dcera vyťala facku a agrese se rázem zmenšila. Na to sice nikdo, ani my rodiče, ani dcera nejsme pyšní, ale asi už to nešlo jinak.

Když se narodí malý človíček, co mu vlastně můžeme dát nejvíce? Bezpochyby lásku. Jak říkají pohádky a jak říká i Bible, je láska silnější než smrt. A co ještě? Mluvit s ním o hodnotách, vštěpovat mu neustále morální hodnoty. To jest něco víc než konstatovat: pokud možno nekraď a nevraždi. A měli bychom tyto hodnoty i vyžadovat. To je projev lásky. To všechno je bezpochyby víc, než vzdělání. Vždyť společnost vzdělaná, ale bez morálních hodnot, je odsouzena k pádu. V opačném gardu to ovšem neplatí.

  A na závěr to ilustruji malým příběhem. Když děti odstrkovaly mou dceru kvůli tomu, že nemá dotykový mobil, představte si, nepřišla za mnou s kňouráním a neustálým vrtáním do hlavy, abych jí koupil dotykový mobil a tablet a že to musí mít, aby se jí nikdo nesmál. Líčila mi situaci a s nevinností v hlase řekla : „Já nevim proč bych měla mít dotykovej mobil. Mně ten můj stačí!“ Načež pokračovala úvahou, že taky nikoho nesoudí podle mobilu. Úplně mě zalila hrdost až k pláči. Skromnost. Nádherná skromnost! Zaslouží si někdo dotykový mobil víc, než ona? A to, že se sama, nehledě na okolí zmasírované reklamami a zřejmě i hodnotami, kterými žijí jejich rodiny, dobere k této myšlence a vystaví ji z kousků oněch hodnot, kterým se jí snažíme učit, to je nádherný pocit, který bych přál cítit každému. To je radost. Radost nad dítětem, které může bez zaváhání člověk považovat za dar a zárak.

P.S.: Už má dotykový mobil

Vandr Zadní zemí

Ahoj. Asi bych měl pozdravit takto. K námětu se to hodí. V Čechách ( milovníci označení Česko prominou ) bývalo už desetiletí zvykem jezdit na tremp do přírody. Nejsem odborník v této historii, ale vím, že minimálně již za První republiky trempové bloudili českou přírodou. Za dob komunismu byly tyto aktivity ještě silnější, možná proto, že možnosti cestování byly značně přiškrcené. A tak se snilo o dálkách amerických prérií, majestátu Skalistých hor, případně o jiných místech celého světa, nicméně dělo se tak v kempech oficiálních či neoficálních v české přírodě. A pak se hranice otevřely. Mně se od té doby zdá, že trempství, a já raději říkám vandráctví či tuláctví, pomalu odchází a jen málo mladých ještě nachází půvab v lesních stezkách, vůni ohýnku a loži s hvězdnými nebesy. A není to vždy jen jejich vina. Myslím, že jsem z té generace posledních „ totalitních“ vandráků. Těch, kteří už sice nejezdí s četností aspoň jednou měsíčně, kteří už mají děti a mnohé povinnosti, ale ještě mají v očích touhu po dálce a jednou za čas prostě musí vyrazit.

  A tak jsem po čase vyrazili s Máriem. Kam? Do míst, které v dřívějších dobách vandrovníci hojně navštěvovali, kde se dá jít po stezkách a v skalních průrvách, kde stojaté tůňky zrcadlí mechem obrostlé stěny, kde je domov ticha, tajemna, příběhů a pověstí. Kde také někteří tuláci zaplatili svou touhu životem, ať už nešťastnou náhodou, či zlou vůlí. Do míst, kde za každou skálou roste bludný kořen a ztratíte se tak rychle, že vám dokonce ani tak hned nedojde, že už jste ztraceni. Kdo ta místa zná, dá mi za pravdu. České Švýcarsko. Paradoxně tam krásně není, ale bývalo. Přesně do doby, než ho ve jménu nevím čeho lidem a tulákům vzali. Vymezili tam několik turistických cest, ale to je jen drobek z řádně velkého bochníku, jak vám potvrdí člověk znalý kraje. Protože ty největší taje a doteky prastarých časů skrývají právě neznačené cesty a skryté roklinky. Nechci se nyní rozepisovat o ideologii, v jejímž jménu je lidem brána příroda a svým způsobem svoboda, jsou vlastně jaksi tlačeni do civilizace, aby si pak mnozí posteskli, že lidé už neumí souznít s přírodou a jsou přespříliš zaujati technikou a hmotnými statky. Třeba napíšu takovou filipiku někdy příště. Chci napsat o tom, že já i Mário máme pořád v očích dálky, v duši touhu poznávat a objevovat a naše srdce má rádo svobodu. Snad to zní pateticky, ale já to tak cítím. A taky bych rád napsal, že šlápota v písku bude to jediné, co po nás možná někdo najde. Rozhodně ne papírky, konzervy ( které už snad stejně ani nevozíme ), či nezhašené ohniště. A projdem krajem možná tišeji než lesní zvěř. Jakápak nenávratná škoda může vzniknout máti přírodě?

  Takže vlakem do Rybniště. Paráda. Vlak sice nehlučí jako před léty, je modernější, čistší, ale pořád je to klasika. Pak pochod. Nebem se honí šedivé cáry a je tma jak v pytli. Mineme osamělého poutníka. V Doubici láká restaurace, prý dobrá, nyje Mário, ale já vždy ctil zásadu, že to je rozkladný počin na cestě za touláním a i když bych se na to možná i vykašlal a zásady porušil, je tak pozdě, že do cíle bychom došli kdoví kdy. Pohltí nás les. Začíná pršet. A ke slovu se hlásí v Máriově ruce vymoženost v genereacích trempů neslýchaná. Chytrý mobil s GPS. Vyhazuje souřadnice polohy. Zapínám nejslabší svícení na čelovce. Dešťové mraky činí tmu opravdu tmoucí a hrozil by jinak drškopád na nečekaném výmolu či překážce. Šlapeme. Hledáme rozcestí. Jednou špatně odbočíme, ale vzápětí si to uvědomujeme a vracíme se. Víceméně nemluvíme. Kapuce nám šustí do uší a Mário hlásí promoklé kalhoty. Jdeme na Tres hombres, kemp našich kamarádů, zašitý v jedné z bezpočtu roklin pod převisem. Jeden z mála, který přežil ničení ve jménu nevímčeho, jak už jsem psal na začátku. Malý kemp, možná trochu studený a rozhodně útulný a prostý. Nebyl jsem v tomto kraji 10 let. Poznám v noci kde odbočit? Mário to jistí svojí navigací... Nebo ne? Ocitáme se v místě souřadnic, udaných jedním z kamarádů. Ale ten to hádal z mapy. Jenže tady spletení o padesát metrů může znamenat klidně několikahodinové dobrodružství při hledání, které ani nemusí skončit úspěchem. Scházíme z cesty z prudkého svahu, Mário hned klopýtá. Vypadá to nadějně. Obejdeme skálu a … najednou nic není povědomé. Prudký padák kamsi do temnoty rokle. Skály mají patra. Které z nic to je? Je to vůbec některé? Není to o údolí dál? Jako bludička svítí Máriovo světlo na dně rokle a já je pozoruji z výšky. Nic. Pak se vracíme nahoru na cestu. Dáváme dohromady vzpomínky. Chytáme se v nich jasného bodu jistých rozcestí. Musíme k nim dojít, abychom věděli kde jsme. Vzápětí je nacházíme. Pochod zpátky a odhad, kde mohl být ten zatracený sestup. Určujeme místo. Mário je optimista, prý je to tady. To tvrdím také, ale v tomhle kraji můžete klidně stát pět metrů od cíle a tma spolu s křivolakostí skal obelstí všechny smysly. Navíc pesimisticky namítám, že tady jsme už přeci lezli. Máriovi se to nejdřív nezdá, pak to poznává. Další důkaz šalebnosti kraje. Hledáme. Lezu sólo patro skal. Nic. Mário mi snáší bágl a pátráme v údolí. Na můj vkus už moc hluboko. Mário se pouští skrytou stezkou. Jdu za ním. Pak slyším nadšený vzdech. Jsme tu. Přestalo pršet. Tres hombres nás mlčky vítá.

Je to nádherný pocit mít před sebou připravené místo k noclehu, k uvaření čaje na ohýnku, zásobu suchého dřeva a místo k usednutí. Krása světa se nějak vtěsná do toho místečka, všechny potřeby se zvláštním způsobem cítí uspokojené a člověk nenachází nic, co by mu scházelo. Naopak se cítí jaksi v přebytku, bohatý a duši prostoupí dík.

  Vzduch provoní ohýnek, na roštu přistává naložené kuřecí prsíčko, vaří se čaj a minutí restaurace je zapomenuto. Povídáme a vdechujeme vlhkou vůni lesa, na jehličí smrků se třpytí kapky z deště. Tres hombres je studenější kemp, ohýnek se musí trochu přemlouvat, ale je příjemně. Pročítám cancák a běží přede mnou léta, kdy jsem zde byl mnohokrát i léta, kdy jsem z různých důvodů nemohl zavítat, ale prošli tudy mnozí jiní.. Smějeme se. Nakonec Mário odpadá do spacáku. Chvíli ještě koukám do ohně a pak zalézám také. Ještě pár okamžiků čtu a píšu dojmy do chytrého mobilu. Inu, časy se mění. Pak zhasínám čelovku a naslouchám tichu. Usínám.

  Ráno je klidné. Povídáme ve spacácích dlouho. Pak vylézám a podpaluji ohýnek. Mário včera zničil zapalovač, ale nakonec s pomocí smůly a sirek na vlhkém chrastí rozdělám oheň. Čajík, chleba, ticho lesů a roklí. Povídání.

  Balíme. Nasazujeme bágly. Poslední foto a šplháme do srázu, kde jsme včera klopýtali. Za mraky vysvítá sluníčko navzdory předpovědím a překvapeně koukáme na pruhy modré oblohy. Mělo přece pršet nepříčetně. U Hadího pramene doplňujeme vodu a debatujeme o čínské ekonmice a globálním oteplování. Kroky znějí cestou a mizíme v zákrutu. Míjíme cedule s varováním před vstupem mimo cestu. Ó, jak tu kdysi bývalo svobodně! Mário vypráví o setkání s medvědem. Míjíme roklinky, skály a temný les. Suchá tráva se třpytí od včerejšího deště v paprscích vysvítajícího slunce. Nakonec les září stříbrozlatým ohněm. Fotíme, jíme a odpočíváme. Vzduch ale zůstává studený. Vlhkost se pomalu vkrádá do těla a působí chlad. Pochodujeme dál, překvapování krásou scenérií na zemi i na obloze. Potkáme temné jezírko a odbočujeme do rokle. Poznám ještě cestu? Nemám žádné GPS souřadnice a musí mě vést jen má paměť a vandrácký čich. Den se pomalu začíná loučit a v rokli vylézají stíny z každého koutu. Cesta je temnější. Stoupáme maličkou stezkou zeleným mechem, kolem balvanů a spadlých stromů. Věčnost tu má svůj domov a my jí zlehka smíme cítit. Vyškrábeme se nad kotlem, v němž býval kdysi hezký kemp Hnízdo. Už není. Tipněte si, kdo ho zničil. A býval čistý a upravený. Rozpoznávám krajinu, jako bych jí opustil před týdnem. Otočka podél kopce, míjíme kříž Sýkorky. Tulák Thór ho před lety vztyčil na památku kamarádky, která zemřela nečekaně a mladá. Její fotka už je vybledlá, korálky tiše zdobí patu kříže a slova jsou dávno nečitelná. V mé paměti se schoval jen útržek verše:... dřív si vítr hrával s tvými vlasy, teď si hraje s tvojí duší. Suchými kapradinami rozrytými od prasat jdeme dál do šeřícího se dne. Nacházím průchod do rokle. Slézáme a tichou roklí jdeme neznámý kus cesty. Neznámý v mé paměti. Jen tuším. Možná tady by byl čas vyšplhat do svahu. Skály mají opět patra. Které to bylo? Lezu vrstevnicí svahu po neviditelné pěšince. Bude tam kemp, který mám rád ze všech nejvíc? Světlo se valem ztrácí. Mário se ptá, má-li mě následovat. Vyzývám ho k postupu. Dvě skály nás zklamou. Ještě snad támhle, ukazuju na siluetu vepředu a doufám, že to bude ono. Blížím se a váhám. A pak spatřím nádherný kout pod převisem. Trofej. Moře suchého listí naváté pod skálou jak nejteplejší peřina. Výhled na východ. Sucho a klid. Shazujeme bágly a světlo jak na domluvu mizí. Na minutu včas. Zametám prostor pro oheň, Mário táhne dřevo. Já též mnohé vytahuju z kupy listí. A vytahuji i luxusní sedačky, které jsem kdysi spasil z Hnízda a v potu tváře je sem dovlekl. Oheň se roztančí a hřeje. Je nám dobře a měsíc se vyhoupne nad les za roklí. Vysvítají hvězdy. Mělo pršet, ale my chválíme celý den. A chválíme i jídlo, byť Mário nezapomene dva párky poválet v písku. Čaj chutná líp než v nejvybranější čajovně. Povídáme. Slibuji plcha. Krásné zvířátko, které jsem tu kdysi spatřil poprvé a zatím naposledy. Nakonec se s šustěním zavrtáváme do spacáků a do listí. Mário nahodí motorovou pilu nebo snad heavy metal. Pokud tu byl plch, tak zdrh'. Pak přestává chrápat a rozhostí se ticho. Pozoruji hvězdy, přemýšlím. Pak mi vše vejde do snů. Nechme to tak a skončeme v nejlepším... Snad se jednou vrátím.