O šikaně, (ne)výchově a daru

Když se narodí malý človíček, a navíc díkybohu zdravý, je sice bezmocný a zranitelný, ale obdivuhodně připravený pro život a jeho potřeby. Odborníci dodnes nejsou na konci s výzkumem mozku a stále jsou překvapováni jeho neuvěřitelnou složitostí a možnostmi. Jeden český neurochirurg se vyjádřil v tom smyslu, že jde o nejsložitější hmotu ve vesmíru. Dítě nasává vjemy. Je schopno se v obdivuhodném čase učit mnoho nových věcí. Nečiní mu problém učit se dokonce několik různých řečí zároveň a je schopno v nich rozlišovat i zvuky a odstíny, neslyšitelné již pro dospělého. Možná trochu básnicky řečeno je jeho mysl a srdce připravené pojmout přímo megazáplavu hodnotných vjemů. Jenže... Krátce řečeno ta megazáplava nikdy nepřijde. Zcela pominu důvody, ale výsledek je, že rodiče ( zahrnuji sem i všechny ty s nejlepší snahou a vůlí) a společnost obecně svým způsobem dítě zretardují.

  Mám děti rád, mám hnedle tři, manželka dokonce tvrdí, že má čtyři a má myslím pravdu. V našem světě a ve fyzickém smyslu jsem přesvědčen, že děti jsou ten největší dar, jaký může člověk zažít. Dcera je v páté třídě základní školy. A nesešla se s partou dobrých spolužáků. Třídní učitelka, která je měla v prvním a druhém ročníku, žena s letitou praxí, dokonce prohlásila, že takovou hroznou třídu ještě nezažila, mojí dceru ovšem   ( naštěstí ) a opravdu hrstku dětí vyjímajíc. Bude to tak trochu o šikaně, tak trochu o výchově a hodnotách.

Děti se vždycky nějak pošťuchovaly, hádaly a praly. V poslední době si ovšem mnozí učitelé začínají stěžovat na čím dál nezvladatelnější děti. Je to pár týdnů, co se vynořila zpráva o knize švédského psychiatra Davida Eberharda „Jak děti přebírají kontrolu“. Psychiatra sice uznávaného, nicméně jaksi osamoceného v pojetí autoritativní výchovy, která je v jeho zemi i mnoha dalších společenským tabu. V článku se mimo jiné psalo: „Ve Švédsku podle uznávaného psychiatra vyrůstá kvůli přehnaně liberální výchově generace nezvladatelných spratků. Za neschopnost Švédů zkrotit své potomky prý může i zákon z roku 1979, jenž rodičům zakazuje používání veškerých fyzických trestů“. Zajímavá mi přišla také myšlenka , cituji :V zemi podle Eberharda stoupají počty záškoláků, u dětí roste pocit úzkosti a psychických poruch a vše se projevuje v klesající pozici Švédska v mezinárodních tabulkách úrovně vzdělávání. "Když pořádáte rodinnou večeři, děti nikdy nesedí tiše. Zkrátka vyrušují. Musejí být vždycky středem pozornosti a největší problém je, že se z nich stávají malí dospělí. Vštěpujeme dětem očekávání, že se vše točí jen kolem nich, což je v důsledku činí téměř pořád nespokojenými nebo zklamanými,"

  A znovu skok do třídy k mé dceři. Že spolužák na ní a třeba i na jiné mluví sprostě, je ještě procházka růžovou zahradou. Že se s ní jedna ze spolužaček nechtěla kamarádit, protože má prý blbej mobil a jiné děti jí vyhazovaly se slovy: běž pryč, máš hnusnej mobil, to bych odmávnul a řekl, ať si toho nevšímá. Že jí sem tam dokonce nějaká spolužačka praštila, to jsem zaskřípal zuby, ale vzhledem k ojedinělosti jsem pořád nebyl ochoten se ve věci angažovat osobně. Když ale jedna ze spolužaček z nějakého rozmaru nakopla dceru do hlavy a jaksi častěji začala schytávat od dvou výtečníků postrky a rány, má číše se začala přelévat. Co mě ovšem překvapilo a dráždilo do ruda, že nikoliv poprvé ( a radil jsem to dceři již dlouho předtím ) šla za třídním učitelem, aby mu řekla co se stalo. Reakce? „Holky, mě tyhle vaše hádky nezajímaj'. Vyřešte si to sami“. Jak sami? Co chce vlastně po mé dceři? Aby si jako nosila do školy baseballovou pálku a řešila si to sama, když nepomohly slovní domluvy a pokus vyhnout se konfliktu ? Ale chtějte něco po učiteli, který si nechá od žáků říct: „Vy ste blbej, pane učiteli“ a on odpoví, že mu to nevadí. A další učitel si nechá říct nejen, že je blbej, ale i kokot a ještě mávne rukou a co s tim mám prý dělat. Oči mi lezou z důlků, protože zkusit v jejich letech jen pětinu těchto drzostí, dostal bych nafackováno od třídní před celou třídou, ačkoliv i tehdejší školství oficiálně tělesné tresty nepoužívalo. A kdyby se to snad dozvěděl táta, chytnul bych ještě od něj

A tak se ptám, co se to děje? To je jako tolerance? Gilbert K. Chesterton, kterého mám velmi rád, kdysi napsal, že tolerance je ctnost člověka, který nemá na věc žádný názor. Dovolil bych si to rozvést jako absenci hodnot a měřítek. V oné dlouhodobé diskusi, kterou občas pozoruji, zda má hodnoty vštěpovat rodina nebo škola, stojím zcela jednoznačně za první variantou. Co dítě vidí v rodině, čemu je od malička vyučováno v rodině, to škola v podstatě nemůže dohnat či nahradit. Ale to neznamená, že ve chvíli, kdy je potřeba se jasně postavit za správnou a morálně nezpochybnitelnou hodnotu, tak kantor pokrčí rameny a řekne, že to není jeho věc, ať si to vyřeší sami nebo se zeptá, co s tim má dělat. Je jasné, že absence autority, absence měřítek a pohodlný přístup, snad falešně vydávaný za toleranci, nemůže vést k čemukoliv pozitivnímu. Většina psychologů se shodne na tom, že děti potřebují pravidla a hranice, a dokonce co víc, vnitřně je i chtějí! K čemu může vést jejich nepřítomnost? Švédský psychiatr to naznačil, když mluvil i o pocitech úzkosti a psychických poruchách. Svým způsobem jsem přesvědčen, že jistá nadměrná agresivita dětí mezi sebou i směrem k učiteli je vlasně sama o sobě už určitým projevem psychické poruchy. Kdybych měl možná trošku černěji popsat budoucnost, při takovéto absenci hodnost v rodině a ve škole roste generace psychicky porouchaných lidí.

  Nakonec jsem si došel do školy a s výtečníky v klidu promluvil a rukoudáním si s nimi slíbil, že to takhle smírně řešíme poprvé a naposledy. Dali pokoj. Agresivní spolužačce nakonec dcera vyťala facku a agrese se rázem zmenšila. Na to sice nikdo, ani my rodiče, ani dcera nejsme pyšní, ale asi už to nešlo jinak.

Když se narodí malý človíček, co mu vlastně můžeme dát nejvíce? Bezpochyby lásku. Jak říkají pohádky a jak říká i Bible, je láska silnější než smrt. A co ještě? Mluvit s ním o hodnotách, vštěpovat mu neustále morální hodnoty. To jest něco víc než konstatovat: pokud možno nekraď a nevraždi. A měli bychom tyto hodnoty i vyžadovat. To je projev lásky. To všechno je bezpochyby víc, než vzdělání. Vždyť společnost vzdělaná, ale bez morálních hodnot, je odsouzena k pádu. V opačném gardu to ovšem neplatí.

  A na závěr to ilustruji malým příběhem. Když děti odstrkovaly mou dceru kvůli tomu, že nemá dotykový mobil, představte si, nepřišla za mnou s kňouráním a neustálým vrtáním do hlavy, abych jí koupil dotykový mobil a tablet a že to musí mít, aby se jí nikdo nesmál. Líčila mi situaci a s nevinností v hlase řekla : „Já nevim proč bych měla mít dotykovej mobil. Mně ten můj stačí!“ Načež pokračovala úvahou, že taky nikoho nesoudí podle mobilu. Úplně mě zalila hrdost až k pláči. Skromnost. Nádherná skromnost! Zaslouží si někdo dotykový mobil víc, než ona? A to, že se sama, nehledě na okolí zmasírované reklamami a zřejmě i hodnotami, kterými žijí jejich rodiny, dobere k této myšlence a vystaví ji z kousků oněch hodnot, kterým se jí snažíme učit, to je nádherný pocit, který bych přál cítit každému. To je radost. Radost nad dítětem, které může bez zaváhání člověk považovat za dar a zárak.

P.S.: Už má dotykový mobil