O bezdomovci, dědečkovi, Bohu, relativitě času, vděčnosti a umění se ptát

Sleduji noční diskusi v televizi. Moderátorka a astronom. Necituji doslova, ale rozhovor vypadá myslím skoro přesně takto:

Astronom: „Hodnoty na kterých je postaven náš vesmír jsou nastaveny tak přesně, že kdyby jen jedna z nich byla o trochu jiná, život na Zemi by nebyl možný“.

Moderátorka: „Takže tim chcete říct, že je za tím nějaký Bůh?“

Astronom se usměje: „No takhle asi ne. To bychom si pak museli klást otázku, kdo stvořil toho boha a kdo stvořil boha co stvořil boha... Takže to asi není cesta“.

Výklad pak pokračuje dál. Zamýšlím se. Diskusní manévr vědce mi připadá sice zajímavý a na první pohled možná i efektní, ale při hlubším zamyšlení je asi jako čin fotbalisty, který sice řekl, že bude hrát dle pravidel, ale potom schválně kope míč do outu. Proč? Zkusím takové přirovnání. Představme si bezdomovce. Nemá nic, má hlad na umření. Nemá žádnou perspektivu zlepšení. Usíná někde v ústraní v zimě a špíně. Jistota je jediná. Zemře. Možná už tuto noc. Vyhlídky prostě nula, nic, zmar a prázdno. Ale ráno se probudí. Jenže ne v ústraní, špíně a v beznaději. Je v luxusně zařízeném bytě. Je tam teplo, všechny služby fungují. On sám je čistý. A nemusí mít hlad. Lednice a spíž jsou plné. A nepřichází nikdo, kdo by ho vyhazoval. Navíc služby, tedy elektřina, odpady, přívod vody či plynu fungují dlouhodobě. Zjevně je tu tento obyvatel vítán a vše je připraveno právě pro něj. Zkusme se vžít do tohoto člověka. V jednu chvíli bez jakékoliv naděje, teď s přepychovou vyhlídkou. Co nás napadne jako první? Jaká otázka nám asi bude vyloženě pulsovat myslí? Zkusím navrhnout tu první otázku. Mohla by znít kupříkladu: Jak se jmenoval dědeček člověka, kterému to tady patří? Že ne? Navrhnu lepší. Jak se jmenoval doktor, který asistoval u porodu onoho dobrodince, který to tu pro mě přichystal? Že jsou to blbé otázky? Tak trochu ano. Nejsou sice nezajímavé, ale blbými je dělá skutečnost, že jako první by si je člověk, potažmo onen bezdomovec, určitě nepoložil. Zřejmě by jako bezprostřední a první otázky řešil třeba: Kdo tohle pro mě udělal? Komu to tu patří a proč mi to vše poskytl? Tyto otázky v malých obměnách by určitě byly těmi prvními, které by člověk v oné výše uvedené situaci přemítal v mysli. Otázku o dědečkovi dobrodince by takový člověk řešil nejdříve tak v pořadí 258. Troufám si tvrdit, že dříve ne. Není nelegitimní. Jen ne bezprostředně první.

   Věřím, že někdo už tuší, ale dovysvětlím. Kdyby hodnoty ve vesmíru, a vlastně třeba jen jedna, byla nastavena jinak, byl by život bez naděje, bez perspektivy. Nic, zmar a prázdno. Ale hodnoty jsou přesně, bingo, takové, že je život možný. Ne kdekoliv. Vše je zkalibrováno tak, že život je z celého vesmíru možný právě na Zemi. Země je přesně vzdálena od slunce. Být jinak – šmytec. Sluneční soustava je přesně ve správné vzdálenosti od středu galaxie. Být jinak – šmytec. Jistý astronom to komentoval slovy, že žijeme „ v luxusní čtvrti“. Ano, máme luxusní byt. Jinde a jinak by nás čekala prázdnota, nic, bezživotí, konec. Země – nebýt často destrukčních přínosů člověka - skýtá úžasné místo pro život, se zajištěnou energií, recyklací odpadů, „spíží“ plnou rozmanité potravy, atd... Tudíž za seriózní otázku pokládám třeba tuto: Kdo to pro nás všechno zařídil? Proč nám to všechno dal? Tyto a podobné by měly být těmi prvními, které bychom si měli, snad takřka povinně, chtít zodpovědět. Otázku kdo stvořil Boha? Tu snad také, ale až tak v pořadí 258. A co víc? Bible na ni dokonce odpovídá, a to dokonce tak, že to nejsme pořádně schopni zpracovat. Je v ní řečeno, že Bůh vnímá čas zcela jinak než lidé. Že tisíc let je pro něj jako jeden den ( Žalm 90:4 ) a Petr dokonce relativitu času jaksi zvětšuje. Píše totiž v 2. Petra 3: 8 o Bohu, že „jeden den je ( u Boha ) jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“. A to není vše. Bible naznačuje, že Bůh žije zcela mimo čas. Žalm 90: 2 říká: „Dřív než se hory zrodily, dřív než jsi zplodil zem a svět, od VĚKŮ NA VĚKY Bůh jsi ty!“ Je tak nepochopitelné, že Bůh je stvořitelem i času? Je tak nepřijatelné, že Bůh by byl zcela jiné podstaty než člověk, že nemá počátek ani konec a náš čas jej nijak neomezuje? Ano, lidský mozek to těžko zpracovává, protože by Boha měl rád v mírách a číslech, které umí seřadit do vypočítatelných rovnic. Ale je tak nemožné to vše připustit?

   Inu, zjevně to pro někoho těžké je a tak místo férového řešení hádanky, volí nefér odkop do outu. Jenže připustit, že něco neumím zodpovědět plně, je spíše projev určité velikosti. Ale zpět. Přiznejme bez výmluv, že nestojíme před otázkou, kde se vzal Bůh, ale před otázkou, kdo je onen Bůh? Proč nám dal život, zemi a úžasné dary života? Tohle je bez vytáček to první. Vážím si všech, kteří nekličkují.

NÁSILÍ

Na kolik švýcarských filmů si vzpomenete? Vsadím se, že i filmoví nadšenci budou v paměti dolovat ztěžka. Jeden bych měl a je zajímavé, že ve filmovém světě byl tak trochu přelomový. Pro úplnost dodejme, že byl natočen v koprodukci s Německem. Jmenoval se Stalo se za bílého dne a byl natočen už roku 1958. A vzbudil rozruch zaslouženě. Už proto, že předlohu i scénář napsal sám velký dramatik Friedrich Dürrenmatt ( Werich kdysi vyprávěl, že si V+W Dürrenmatt stěžoval, že by chtěl taky napsat něco veselého, ale že mu to nejde. V+W zas řekli, že by taky chtěli napsat drama, ale stejně je z toho nakonec sranda. No, uměl to holt Friedrich dobře ) a navíc film pojednával o sériovém vrahovi malých děvčátek. Pro tehdejší dobu neobvyklý námět, styl a zpracování. Roli úchylného vraha sehrál skvěle Karl-Gerhart Fröbe. Ale bylo to k zoufání. Místo odměny za skvělý herecký výkon, dočkal se Fröbe častých nadávek lidí, kteří ho poznali, osočování z úchylnosti a vykazování z restaurací či obchodů, třebaže někdy i s omluvou, že sice majitel chápe, že úchylného vraha jen hrál, ale takhle by jim to odrazovalo zákazníky. Jaká nespravedlnost. On, který za války ukrýval židovskou rodinu s nasazením života! Copak se to stalo s myšlením lidí, kteří jen 100 minut sledovali hraný film, přičemž Fröbe na plátně byl až možná od poloviny? Realita se slila s fikcí. Mozek nedostatečně pod silnou emocí odfiltroval realitu od neskutečna. Kolikrát se to jen už v dějinách filmu stalo. Co už let uplynulo od dob, kdy se děti počůrávaly v kinech u Disneyovy Sněhurky a ještě dnes jsou někteří lidé schopni psát stařičkému panu Chudíkovi prosby o radu s nemocí, přestože v Nemocnici na kraji města doktora jen hrál. Kolikrát se potvrdilo, že i mizerně zobrazená realita může vyvolávat reakce, jako by se o realitu opravdu jednalo. Což teprve skvěle zobrazená realita! Jinými slovy fikce, hrající si perfektně na skutečnost. A stačí tak málo. Takový „filmeček“. Kupříkladu reklama. Jak bývá dlouhá ta v televizi? 20 sekund? Tak 30 maximálně? A kolik myslí změní. Kolik lidí sic bude tvrdit, že jejich mysl určitě ne, ale obchodníci to asi v kasách vidí jinak. Ne nadarmo kdysi Henry Ford řekl: „Kdybych měl posledních pět dolarů, tak tři z nich věnuji na reklamu.“ A proč? Přeci evidentně proto, že mysl lidí lze ovlivnit. Těžko ovládnout, ale ovlivnit ano, posunout určitým směrem. Možná nenápadně. A jestliže to dokáže kratičký spot, byť v televizi samozřejmě neběží jen jednou, oč více to dokáže třeba právě film, navíc možná skvěle zobrazující realitu. Přesto se dodnes odborníci přou, nakolik a zda vůbec kupříkladu násilné filmy či hry ovlivňují lidskou psychiku. Ale jsem naprosto přesvědčen, že taková debata je zbytečná. Jak jsem ukázal v úvodu na příkladu, který není v historii osamocen, lze ovlivnit lidskou psychiku i následné chování. Ano, není to u všech stejné. Každý má práh své bolesti jinde. Ale obecně jsem přesvědčen, že dávno není o čem diskutovat. A obrovská zranitelnost pak číhá u dětí. Nemají zkušenost. Jejich sociální návyky ještě nejsou vyzrálé. Je snad možné pochybovat, že bude-li dítě „pařit“ násilné hry či sledovat násilné filmy, že to bude jeho osobnost deformovat, jestliže se totéž může stát dospělým? Ale zkusme si pomoci výzkumem. Přeci jen na toto téma nejeden proběhl. Tak třeba na univerzitě Saint Leo v americké Floridě analyzovali data z dlouholetých výzkumů této problematiky a Jessica Nicoll, která se na analýze podílela, řekla: "Velká část provedených výzkumů potvrdila u mladých lidí, kteří trávili čas u násilných her, jejich zvýšenou agresivitu," Dodala, že efekty jsou nejen okamžité, ale také dlouhodobé. Její slova potvrdily i stovky dotazovaných učitelů s tím, že děti – hráči násilných her mezi 13 a 15 lety jsou nepřátelští nejen vůči svým vrstevníkům, ale i autoritám, se kterými jsou často v ostrém sporu ve snaze obhájit své postoje a názory. Psycholog Joaquim Ferreir navíc poukázal na to, že u televize je ještě možné dítěti vysvětlit rozdíl mezi fikcí a realitou a další kontexty, jenže u her to lze dělat jen velmi těžko. Odpůrci takových závěrů většinou banalizují tato zjištění tvrzením, že hráči prostě jen hrají násilné hry, nikoliv, že násilné hry vytvářejí agresivní násilníky. Nikdo přece neshlédne Terminátora či „nezapaří“ Grand Theft auto a nejde okamžitě pobíjet lidi na ulici. Vtipně tak přecházejí skutečnost, že „lano zla“ má od jednoho konce na druhý někdy dlouhé předlouhé metry a oba konce nejsou samozřejmě hnedle vedle sebe. Navíc, jak bylo poznamenáno výše, je tato délka individuální. Nicméně jestliže člověk u lana zatáhne za jeden konec, nebude to bez odezvy a přiblížení konce druhého. Příčinu následuje vývoj než doběhne důsledek. Ale jedno bez druhého prostě není. Tým odborníků z univerzity Missouri-Columbia pod vedením Bruce Bartholowa zjistil jinou zajímavou věc. Měřili mozkovou aktivitu nazvanou P300. Účastníkům pokusů ukazovali lékaři střídavě reálné nenásilné a násilné obrázky. Lidé, kteří často hrají násilné hry, měli tento P300 index malý a opožděný.

"Ti, kteří často hrají krvavé hry, nevidí příliš velké rozdíly mezi neutrálními a násilnými snímky," komentoval Bartholow zjištění. Výzkumníci tedy došli jen jinými cestami k závěru, že hráč násilných her se stává časem odolným vůči šokujícímu násilí a agresi. Abychom ještě z jiné stránky potvrdili výše napsané, zmiňme studii Pensylvánské univerzity. Došla k závěru, že ztrácíme citlivost. Filmy, které šokovaly před 25 lety, dnes nikoho nešokují. Autoři zkoumali názory 1000 amerických rodičů, kteří mají děti od 6 do 17 let, a pouštěli jim snímky jako 8 Mile, Casino Royale, Collateral, Smrtonosná past či Terminátor. Vybrali takové filmy, které „obsahují sexuální scény, jež ponechávají velmi málo prostoru představivosti, překvapivé vraždy a bitvy lidí s roboty, které končí velmi názornou smrtí robota.“ Když rodičům pustili jednu scénu se sexem nebo násilím, tak tvrdili, že není vhodná pro děti do přibližně 17 let. Ale jakmile je unavili hromadou filmů plných násilí i sexu, začali v dotaznících udávat nepřístupnost jen do 14 let.

Není i z tohoto patrné, že násilí, tím více dlouhodobě působící, opravdu křiví vnitřní hodnoty člověka?

V jiné studii Americké akademie pediatrů z roku 2013 se píše: „Násilí za použití střelných zbraní se stalo tak běžným, že se jeho množství od roku 1985 ztrojnásobilo i ve filmech schválených pro mládež.“ Střílení bylo třeba v roce 2012 dokonce více ve filmech přístupných od 13 let než v těch nepřístupných.
Zkoumali vždy třicet nejvýnosnějších filmů z let 1950-2012. Ve všech se nachází 17 695 násilných scén. Ve 396 filmech ze 420 natočených od roku 1985 je násilí (783 případů s použitím střelné zbraně). Jako filmy přístupné od 13 let, které obsahují značné množství násilí se střelnými zbraněmi, uvádí studie např. The Dark Knight, Transformers: Dark of the Moon nebo The Avengers.
Není divu, že mnozí spojují běžně zobrazované a běžně konzumované násilí ve filmech či hrách, třeba s častými případy střelby na amerických školách. Je zajímavé, že Ježíš, mluvíce o době, nazývané poslední dny, říká u Matouše 24: 12 : „A protože vzroste nezákonnost, ochladne láska většího množství“. Bible21 říká, že láska mnohých vychladne. Možná by dnes Ježíš řekl, že mnozí budou mít index P300 opožděný až nulový. Jestliže člověk vidí třeba otřesné záběry z Francie, kde fanatické zrůdy chladnokrevně zabíjí na ulici, nepropojí se mu to třeba s výše uvedeným textem? A kde se vzala v oněch lidech ( i když se mi příčí je tak nazvat ) taková dávka nenávisti? Jistě. Faktorů je nepochybně mnoho a možná i psychická porucha. Ale co třeba jako jeden z faktorů uvést všudypřítomné násilí v televizi, filmech či hrách? Nemohlo k tomu přispět? Nemohlo přispět k necitelnosti a neschopnosti měřit mezi realitou a neskutečnem, mezi inteligentním a zhovadilostí? A možná až provokativní otázka: Nenapomohla si „západní civilizace“ některými svými zábavami s násilím k podobným úchylům tak trochu sama? Chci zdůraznit, že nepíši o celkové příčině a že poukazuji jen na jeden z faktorů. Ale možná zdaleka není tento faktor nepodstatný. Na začátku listopadu 2014 se v autě plném výbušnin ve městě Bajdží odpálil jistý bojovník. Ve videu, v němž popisoval své dosavadní působení v silách tzv. Islámského státu, řekl: „Být tady, to je pro nás svoboda. Když chci, mohu chodit s kalašnikovem. Boj je lepší než (videohra) Call of Duty. Vše se vám odehrává opravdu před očima, je to reálné,”
Já jsem skončil u Age of Empires. Někde tam byla moje hranice násilí. Když můj syn jednou onu hru viděl, chtěl jí hrát. Vymazal jsem jí. Chci, aby zůstal vůči násilí vnímavý. Chci, abych ve smyslu Ezekiela 9:4 vzdychal a sténal nad všemi odpornými věcmi ( Žalm 11:5; Přísl.10:6 ).
A teď si jdu k odreagování pustit Toma a Jerryho.