Brdy listopadové 2017

Jelikož minulý popis společného vandru zdál se Willovi zdlouhavý, zkusím drsnou, stručnou a komprimační metodu, aby byl Will spokojen, vyjma okamžiků, které by si zaloužily pár vět navíc.

   Takže jsme se jako domluvili, že potáhnem vandrem krajem, ne...

   Kdy? Začátkem listopadu, ne? Kam? Se uvidí, ne?

Bum, prásk, je to tu, sbalit, lítačka jak šus, stopadesát věcí na dranc, spravuješ jak posedlej, nakupuješ, oči jak Hurvínek, ne.

    Tak kam Wille?

    No, Beran, Harýk a Mche jedou do Brd...

    Ahá... Jako, že je tam někde Will Scarlett a Robin Hood přepadnou, zasypou svými šípy tak, že si si tito staří pardové znesvětí své vandrácké uniformy a jejich vytí naplní Brdy?

    Jo! Přesně!

    Jedem.

Takže tedy vlak na Beroun, ne, frk, vokolo tratě sem tam srní zadnice, a tadatada jsme na místě někdy v 17 nebo tak, je to do Prkvančic jedno, ne?!

Jdem, šero padá, stoupáme, vlevo potok. Cíl kemp Bříza. Lezem přes potok někam tmou, klopýtačka, Will má baterku s jedovatým šajnem, kterým když posvítí na kuře, je rázem pečený. Svítí, svítí, kemp nikde, mobil se tváří, že je mu jedno jestli si zlámem nohy nebo někam dojdem.

    Hele, utrousí Will a zhasne laser. Mezi tmou lesa mihotavé světlo ohně. Ticho.

    Přece nás nepředešli, kroutim nevěřícně řepou.

    Jasně, přitakává Will, ti se budou vyživovat v hospodě a kdovíkdy vyrazili.

Mezitím poslal pár nenápadných sms Beranovi, které ohavně slídí polohu našich obětí. Beran ve své nevinnosti odpovídá jak beránek vedený na porážku. Jdem ke světlu, šišky připravený, luky a toulce v pohotovosti.

Ahoj! Osamocený tremp se zvedá. Tři kojoty tu prej neviděl, ale čeká na jiný tři kojoty, který se nalamujou někde v pajzlu. Příběh podobnej jak vejce vejci, jen nemá luk a šípy, ale kvéra, nicméně nehodlá kojoty pobít ani strašit. Vaříme, povídáme. Je z Dobříše, kdysi vyhořel, ne teda na kempu, ale vnitřně ( japonsky karoši ), pak se lámal půl roku ohnivou vodou, pak si zaplatil léčbu kvůli manželce a děcku a už to drží hodně let na pohodě, ne. Jeden, čaj, druhej čaj, tatranskej čaj, sušenky, pak v lese hluk, mobil, tremp pro orientaci kojotů vystřelí z kvéra. Prásk, rána jak na lesy, ne, objeví se světýlka, dovalej se tři amíci. Jeden s veselým a zjevně alkoholicky ještě vyveselenějším výrazem a ofáčovanou pravicí. Vítaj se, kejvou se, smějou se, citujou Morlora a objasňujou lecos, třeba výrobu kubánských doutníků, ale nemůžu výrobní tajemství popisovat víc.

    Co my? Chechtáme se chvíli historkám, pak dáme pac, pusu ne, zalomíme palce a jdem kousek dál na osiřelý kemp. Naši kojoti se blíží z hospody. Kecáme a bez báglů jim jdem naproti. Seženem tak tří čtyř metrový soušky, ne, sednem si na kraj cesty, kecáme, soušky opřeme vedle nízkého smrčí. Tma tmoucí, ale měsíc svítí jak na objednávku, cesta je přehledná. Pak hlasy. Harýk je nezaměnitelný. Lezem do křoví. Plán: Až se přiblíží tak na dva tři metry, mrsknem soušky napříč cestou, chvíle ticha a pak chrochtání. Tak jako slyšíme hlasy, ale najednou do Prčic nikde nikdo.

Kde jsou ty hadi? Budem je snad pronásledovat se souškama někde po lese? Jak se dozvídám později, stařešinové se zadýchali a odpočívali. Konečně se hlasy blíží. První postava. Prd ho! Soušky s praskotem letí přes cestu. První dva kojoti uskakují s výkřikem jejda.

    Co to bylo, bruči zezadu Mche.

    Pozor, chrčí Harýk přes srdce v krku, ale než to dořekne po chvíli ticha se s chrochtáním vynořujem z mlází. Kojoti s dalším výkřikem odskakují, Harýk před sebe obětavě klade kytaru. A protože je nám s Willem líto nasypat jim do zadnic šípy, ne, dáváme se poznat. Dostáváme několik jmen, která jsme na shromáždění nikdy neslyšeli, podáme pracky a pak oznámíme, že Bříza je obsazená připitými amíky s kvéry a sekáčky na maso. Jdem pro batohy a pochod na Diagonálu. Chvíle váhání. Nesu kytaru. Zapálíme si. Jako voheň, ne, nikoliv kubánský doutník, kapiš to! Jede jídlo, povídání. A zapomenul jsem zmínit chlupatýho netvora Jimiho, který vlaje za Beranem na vodítku ne. Oči mu lezou z důlků při pohledu na buřty a salámy, ne. Ale nedám. Někteří z nás, tedy všichni kromě Berana navrhují způsoby pečení čivavy. Beran lákavé recepty odmítá. Harýk tahá guitár. Brnk, brnk. Ladění jako, ne? A jedem. Brontíci, Nohavica, starý trempský jako Askalona, pár lidovek a podobně. Hraje i Will, hraju i já. Nálada jen kvete. Mche má sem tam průpovídku svým zvučným barytonem. Ohýnek praská, měsíc svítí na hladinu rybníčku vedle nás, ne. Chechtáme se, urážíme se, jíme, zpíváme, povídáme, Jimi shání něco k žrádlu. Černej Beran občas vytáhne mobil a točí, obzvlášť jedná-li se o dojáky prvorepublikových trempů. Hary vythuje podezřelej bylinkovej čaj, kterej zřejmě někde nasušila jihoamerická mafie nebo co. Varujem ho. Pije. Jenže, ty kráso, jsem unavenej, ne? Šel jsem spát kolem druhý v noci a je? No asi půl druhý, heršvec! Lezu jako do
spacáku a protože Hary nebo kdo přiložil zatraceně mokrou větev, čaďák naplní přístřech Diagonály. Přemýšlím, jestli se ještě vzbudím nebo budu ráno dušenej. Vedle zalézá Mche. Zbylá trojka se dostává do nirvány. Zní pecky, který jsem mezi písněmi Království nikdy neviděl, namátkou jmenujme něco od Orlíku. Omdlívám.

    Když se v noci párkrát vzbudím, je už všude hřbitovní ticho, teda... Harýk na hřbitově řeže zatraceně tlustý cedry s obrovskou vervou. Ráno vidím, Mche si čte. Dáváme řeč o prvorepublikových odpíračích vojny; Masaryk, Beneš... Mche pak vypráví zbytek příběhu po mém omdlení v noci. Zřejmě po vypití Harýkova podezřelého čaje konal se u ohně heavymetalový fesťák z něhož vypadl sice záhy Will, avšak Hary a Beran dle líčení v rauši urvali bránu pekel, přičemž se oslovovali lékařskými termíny a lítali kolem ohniště jak fretky. Oba nyní spí jak mrtvé mrtvoly, a možná je fakt po nich. Ne, mrtvoly tak příšerně neřádí se zbíječkou.

    Rozdělám oheň. Čaj, ne? Hary přestane řezat a zabručí něco. Postupně se sesedáme, kromě dvou ponocných z fesťáku. Pak vykoukne ze spacáku Beran. Má šíleně hnusnej ksicht. Aha, to je Jimi. Beran vykoukne za chvíli a mručí o brzkém probuzení, ačkoliv je dobře k jedenáctý. Postupně se přidají i Beran a Harýk. Ten mžourá do ohně jak po těžké mrtvici. Po chvíli zabručí, že jde spát a vleze do přístřechu. Ještě urazí krásu biatlonistky Koukalové a lehne. Co čekat od holomka, který dychtivě hraje karty o Meryl Streepovou... Mche a Beran se rozhodují, že půjdou s námi vandrem dál. Z Haryho vytřesem ať táhnem kam chcem, on se stejně musí vrátit večer domů a teď bude chrnět. Ten jeho čaj musí bejt fakt darda! Zahrajem na jeho kytaru: Šel průzračnou nocí a táhl z něj rum, tak pět křížků moudrosti měl... a jdem se rozdat někam dál. Diagonála mizí z dohledu a s ní kamarád Hary.

Jdem, ne!? Nebudu přehánět. Co noha nohu mine se sunem po těžký noci, minem pár lidí. Návrh: Rousňák. Will hledí do mobilu kam jít. Udává směr, po kiláku zjišťujem, že to je blbě. Jdem na Brdlajf, prej teda. Ale dojdem. Povídáme o knížkách a dalších tématech. Brdlajf opuštěnej. Sedíme a kecáme, Will hledá vodu.
Nenajde. Kecáme. Dává se do nás vlhkost. Vyrazíme pro vodu všichni podle Willových Studánek.cz. Abych to zkrátil, najdem starou bačkoru. Najdem ale něco jinýho. Kemp jednoložní, vcelku přihnuslý a opodál kemp Štoky. Místo, kde jsme nikdo nikdy nebyli, ale k němuž nás vážou kupodivu nejrůznější vazby. Postojíme. Vzpomeneme. Will fotí.

Na Brdlajf přicházíme, jak už jsem u všech vopic řek, bez vody. Beran a Mche přísahají, že udělají oheň a my přísaháme, že najdem vodu. Hary píše, že je unavenej doma. Lezem s Willem cestou necestou, křovím nekřovím, lesem nelesem. Najdem studánku. Plníme kanystr hrníčky. Kecáme. Šeří se. Při příchodu na Brdlajf je skoro tma. Oheň hoří. Cpeme teřichy. Rozíždí se dlouhá debata o zchudlém vykukovi Janovi, který se lapkovstvím k jmění dostal a stal se šlechticem, berkou, s titulem Jan z Bery, berka ze Suchého dolu. Je to dlouhá debata, Mche přidává pár příhod z Telebu ( ať čtenář použije rozlišovací schopnost ). Hustý! Později se téma přesune na debatu o existenci aut v čase budoucím, kde se s Beranem dlouhodobě neshodneme, a neshodneme se opět. Mche lehce urazí Jana Husa.

    Jdeme spát. Mche, já a Will vlezeme do sympatického přístřechu. Beran zůstane u našich nohou. Před spaním rozebíráme význam slova ahoj. S přáním, aby se kluci hojili jdu spát. Zaberou dřív než já, holomci! Pak chrápu též. O sny se nepodělím.

  
Ráno Mche rozdělá oheň a dělá svůj
zázvorový odvar. Vylezem. Mche se nechce pustit svých tezí o Husovi a vzdám další debatu. Vaříme všichni. Řeč se vrací k Janovi z Bery. Už ho mám plný zuby, ne, tak řeknu, že Jan z Bery je sprostý slovo, ať ho sem nikdo netahá... a tak začneme rozebírat sprostá ( nesprostá ) slova. Zhasíme. Nahodíme bágly. Beran přiváže netvora Jimiho a jdeme. Povídám s Beranem o Francii a dalších výletech. Dojdem pod sráz nádherných mechových balvanů a vzrostlých buků. Šplh do srázu. Nahoře kemp Hobitín. Celkem nepovedenej, ale na skvělém místě. Jdem hřebenem, ne. Koukáme na čas. Je třeba začít závěrečnou štreku. Lezem dolů. Mineme popraviště kanců. Kecáme s Beranem, Mche s Willem řeší nevím co. Vylezeme z lesa. Všeradice. Šmytec. Dobrej vandr. Díky.

P.S. : Jestli tohle přijde Willovi dlouhý, je syn smrti.

Skála - Buzová

V potocích uběhlo opravdu hodně vody, než jsme se Willem opět rozhodli ku společnému vandrování. Ale únor 24. - 26. k tomuto účelu jevil se být nanejvýš vhodný. Už od pondělka byla předpověď něco mezi zataženo a déšť či zataženo a sníh. Teploty plus mínus kolem nuly, čili největší vlhkost...... prostě ráj. A že jsme nenavštívili již předlouho společně naše takřka posvátná místa, tedy Skálu a kraj okolo, padla volba na ně.

Já chtěl vyrazit z Vysočan vlakem na Hlavní a odtud směr Plzeň. Jenže České dráhy nezklamaly a nasadily 5 minut zpoždění, čímž bych prošvihl náš hlavní spoj v 17,17, a tak jsem se jal ujíždět metrem na Smíchov, abych takzvaně nadběhl. Vše se zdařilo a mobilem jsem dal znamení Willovi, že jedu. Ten naskočil v Dobřichovicích. Nicméně náš vlak měl zpoždění a tak jsme poměrně s trochou nervozity očekávali, zda navazující spoj z Berouna počká. Počkal. V celém vagónu jsme byli s jediným cestujícím. Sedli jsme si rovnou u dveří, hned pod piktogramy tělesně znevýhodněných a já se Willa žertem ptal, kdo z nich je on a kdo já. Will pohlédl na postavu s holí a na těhotnou a uchechtl se. Za okny byla tma jak v pytli, ale na nebi bylo vidět cáry těžkých mračen. Will nás povzbudil příhodou od Dobřichovic, že projel kroupy. Ano, dnešek ještě neměl být zcela pohodový, nicméně přepověď se od pondělka již upravila alespoň tak, že sobota měla být víceméně polojasná a neděle jen s oblaky a občasným protrháním. To se nakonec splnilo. Když nám paní průvodčí s údivem, kolik lidí chce dnes do Kařezu, štípla lístky, zhruba jsme odhadovali, že ten už nebude dle přepočtů času zpožděného vlaku daleko. Pak jsem v šeru zahlédl bývalé nádraží Zbiroh a bylo jasno, že do minuty stavíme. Nahodili jsme bágly a vyšli ven. Po chvilce váhání jsme určili směr a vyšli, já předpisově s reflexním páskem na pazouře. Hvězdy byly jasné, ale sem tam hnal se temný mrak. Dříve jsme začínali ze Zbirohu. Z Křezu jsme nešli nikdy. Řeč začala volně plynout. Při pohledu na Velký vůz vzpomněli jsme písně Proměny, v níž se zpívá o tom, co jsme právě sledovali na obloze, že totiž „... na nebi Velký vůz, oj k zemi skloněnou ...“ Plynule jsme začali rozebírat oblíbené sci-fi filmy. Minuli jsme temnou hájovnu a začali ve světle baterek zdolávat vrchol kopce na cestě ku vsi Plískov. Jelikož byla ovšem přeznačena a jelikož to fakt bylo drahně let, co zde naše vandrácké nohy posvětily půdu, lehce jsme se dostali mimo a následně provlhlou rozmrzající lesní půdou šlapali pasekou i lesem, abychom vrátili správný kurs. Sešli jsme do Plískova a vzpomenuli dávných soubojů s ženským pokolením, které kdysi toužilo nalézt naší posvátnou Skálu a znesvětit ji svými kopyty. Bývala zde totiž telefoní budka, kde jsme chtěli naše nepřátele překvapit tajemným telefonátem. Povídali jsme o lidech a jejich osudech. Přešli jsme potok a vklouzli do lesů. Dřívější lehké posněžívání přešlo v regulérní sněžení a ve světle baterek nám cestu začala zdobit bílá stěna, ustupující s každým krokem. Chválili jsme si s lehkou ironií, že ještě stihneme zimu a vyspíme se na sněhu. Postupovali jsme dál tichým lesem. Někde po levé straně minuli jsme bývalou tvrz Rovný a zapomenutou ves kolem ní. Stoupali jsme teď do mírného kopce a řeč dál vesele plynula a novinky se sypaly. Ano, nešlapali jsme spolu dlouho a bylo si co říct. Sněžení pomalu ustávalo. Pak konečně přišel ve tmě onen moment, kdy jsem vždy začínal větřit. Po pravé straně totiž v lese měla přijít cestička. Ale jelikož nás už v minulosti někdy cesty zmátly a my kdysi dávno dali tomu lesu jméno Bludička, neboť jsem tu třeba kdysi s Máriem vyšplhal omylem na vysoký Bechlov, bylo třeba dobře vážit, obzvlášť za noci, zda se onou cestou necháme opravdu vést. Za rozboru jistého tématu z JW Broadcasting jsme vkročili do Bludičky. Cesta se zdála správná. A nebudu napínat – byla. Vyhodila nás na prostornější cestu a Skála byla na dosah kdesi po levé straně v temnotě lesa. Nakonec jsme našli šťastně i stezku k vrcholu. Les byl mlčenlivý a na zemi ležel v listí občas znatelný bílý poprašek. Když jsme míjeli kupku klacků, prohodil jsem, že nám tu někdo zřejmě přichystal dřevo a popadli jsme něco na příští oheň. Vzpomněli jsme nebožtíka Durdíka, minuli jsme tabuli, kde byla vysvětlena historie Skály a já první dospěl k místu, kde jsem strávil tolik nocí. Vítalo nás ohniště, kláda k sezení i připravené dřevo. Ba co víc, u dřeva byla strčena igelitka s dlouhými pilinami k rozdělání ohně. Nebe se vyčistilo a my neváhali dlouho. Oheň se rozhořel. Pár detailů se ale změnilo. Vichřice, která se prohnala pár dní před naším příchodem, vyvrátila zřejmě borovici, která bývala poblíž ohniště. V dálce svítil Radeč. Začali jsme dělat jídlo i pití. V podstatě jsme vlastně vůbec nepřerušili řeč. Probrali jsme nejeden osud lidí známých i neznámých a víceméně se shodli v závěrech z nich plynoucích. Mezitím jsme pojednali večeři. Probrali jsme kdo dostal přes hubu právem či neprávem a zapíjeli ta poznání dobrým čajem a zajídali sušenkami. A jelikož je dobré ctít i jistou slušnost, nerozepíšu se v těchto tématech více. Když jsme si dost ukroutili krky údivem či se dost nachechtali, rozhodli jsme se rozestřít svá lože pro naše zmožená těla, jež po týdenní práci byla ještě donucena k nočnímu dvanáctikilometrovému pochodu, což jsme zvládli vyloženě bez povšimnutí. Ano, tak byl náš hovor strhující. Skvělé bylo, že po všech k čertu ztracených letech, to vlastně z jistého úhlu budilo dojem, že jsme spolu byli naposledy jen před čtrnácti dny. Možná je vandráctví či kamarádství jako jízda na kole. Už se nezapomene ani po letech. Na vrcholu Skály vál lehounký vítr. Odházeli jsme klacky a rozhodili karimatky. Vlezli jsme do spacáků. A mohli jsme si zanotovat s Karlem Krylem, že tato noc nebude krátká. Já se dost dlouho uveleboval v loži. Will se složil poměrně rychle. Snad jsme ještě něco prohodili. Asi deset minut na to jsem uslyšel od Willa monotónní ódu na spánek a pomyslel si, že mu tu pohodu tedy závidím. Já se v pohodě totiž úplně necítil. Byl jsem na jakémsi tenkém rozhraní mezi možnostmi ok, je mi dobře, a kurnik šopa, dává se do mě zima. A z vandráckých znalostí mi bylo jasné, do jakého patra se během noci dostanu. Že to nebude patro ok, je mi dobře, bylo vcelku jasné. Lehounký vánek vlhkého vzduchu mi dával znát, že mi noc vyšperkuje abych nezapomněl. Teplota rychle šla pod nulu. Hvězdy se třpytily a já bojoval se spánkem. Vzpomněl jsem si i na tibetské mnichy, kteří prý umí rozžehnout ve svém těle oheň zvaný tumo a tak se zahřát. Ale jelikož jsem na druhou stranu nestál o mysteriózní schopnosti, rozhodl jsem se nakonec snad poprvé ve své vandrácké historii spát i v bundě. Ale rozepnout se, obléknout se- to byl boj, jaký se nebojuje lehko. Will vedle vesele chrupal a já ho za to neměl rád. Nakonec mi ale v bundě stoupla teplota alespoň tak, abych mohl usnout a i já se odebral do říše snění. Probral jsem se sice asi pětkrát , ale dalo se tomu snad s přimhouřením oka říkat spánek. Pak jsem něco zaslechl a probral se. Lehounce svítalo a Will se vyhrabal k čůrání. Chtělo se mi taky a ani přes úporné přesvědčování mého mozku, že tomu tak není, musel jsem se vyhrabat do zimy. Chtělo se mi zavýt jak vlkodlak. Byl jsem oblblý a hned jsem chtěl zapadnout do spacáku, jenže místo toho jsem se rozhlédl okem svým modravým a zjistil, že jsem ve své pološílenosti zabočil na Skále o patýrko dříve a spíme ještě krapet výš. Dohrabal jsem se do spacáku a byl rád že žiju a mám prázdný měchýř. Will mi sdělil, že mu je celkem zima na nohy. Kupodivu jsme znovu usnuli a vzbudili se až se sluníčkem nad obzorem. Asi to bylo docela pozdě, ale na hodinky se nikdo z nás nedíval. Byli jsme rádi, že jsme se dožili rána.

Will už byl ze spacáku. Zdvihl jsem hlavu a spontánně začal zpívat: „Dobré ráno všem co taky vstali před chvílí, ještě chvíli předtím než je něco rozčílí, dobré ráno všem lidem, dobré ráno všem lidem...“ Will se rozchechtal a pravil, že ten kluk snad není zdravej. I mnohé další naše cesty pak našly odraz v útžcích písní. Třeba o pár chvil později jsem nad mapou zpíval: „... polovina mapy, víš, potřeba je celá, když..“ Zavoněl ohýnek, proměnili jsme zázrakem vodu v čaj a zasytili svá znavená a prokřehlá těla. Slunce zalévalo lesy kolkolem. Povídání se opět rozjelo. Pak jsme pojali plán dne a pořídili pár foto a retro foto. Když jsme zjistili, že je po všem spaní, kecání, vaření a focení dokonce skoro dvanáct, sbalili jsme a opustili naší Skálu. Skálu, kterou jsme kdysi v roce 1993 se štěstím objevili a pak se na ní rádi tolikrát vraceli. Teď jsem mířili na Bechlov. Kdysi jsme tam spolu byli. Stoupali jsme a míjeli tenkým ledem zamrzlé bažiny či louže či těžbou poznamenaný povrch, jako ostatně na mnoha kopcích tohoto kraje. Will chtěl spatřit skály, které tu vyfotil Černý beran, který se ostatně stal jakýmsi neviditelným průvodcem. Když někde byly bobky, udělal je Černý beran, když tam byl padlý strom, skácel ho tam schválně Černý beran, když někde bylo něco vyrytého v kůře, vyryl to tam Černý beran a vůbec za mnoho věcí na cestách mohl právě on. Lump! Skály jsme nalezli, dokonce i s očky ke zlézání. Pod skálami jsem pak našel jakousi neuzavřenou kamennou mohylu, kam jsem si lehl jako do hrobu a v rukou držel prostý kříž z klacků. Tak mě tam objevil Will, který kdesi vzadu něco mezitím zkoumal.

  

 Pak pokračujíc po hřebínku došli jsme nad další skály a odtud spadli na cestu a dále k hezkému potoku. Meandroval lesem občas v hlubším zářezu a připomínal brdské krajiny. Will vytáhl jablka. Pak jsme narazili na docela hezký kempík. Rozebírali jsme cestou lecos zajímavého. Pořád bylo o čem krafat. O zlatokopovi Azazelovi, o nahrávání muziky, o jedné revivalové kapele... 

Tak jsme vyšli na louku nad Chotětínem a pak pomalu sešli krajem lesa k potoku Koželužce. Když jsme chvíli spočinuli u horalek, povídali jsme nad tiše plynoucím potokem, hleděli na protější louku a přemýšleli, kde přejdeme na druhou stranu. Když jsme se ale vydali dál na cestu, našli jsme hned na to malou lávku ze dvou klád a napojili se na značku směr Drahoňův Újezd. Dali jsme další kratičký odpočinek u sochy světce, o němž jsme se dohadovali, zda je to svatý Jan Nepomucký. Abychom nemuseli podmáčenou loukou plnou krtinců, zvolili jsme stezku nad údolíčkem v němž tekla Koželužka. Já jsem vyrukoval s představou koupele, kdyby Koželužka byla termálního původu a při představě rochnění v tůních pod námi vzpomněl si Will na dokument o chlápkovi, který zběhl ze studií kamsi do divočiny, tuším že na Aljašku (?), kde odříkajíc se bídné konzumní společnosti dožil svůj free život v troskách starého autobusu ( výrobek to konzumní společnosti ), a to bohužel záhy po poznání, že štěstí se musí sdílet. V doznění smutného příběhu dosáhli jsme silnice, z níž jsme se křovím trnitým prodrali na louku, podél níž Koželužka tekla proti Matčině hoře, kopci, o němž dokonce zůstala zachována pověst. Já si zabodl v křoví maličký trn a vztekle si ho loupal z prstu, což se zdařilo. Ano, tudy už jsme před lety jednou šli, vlastně dvakrát. Jednou vandrem, jednou výletem. U Matčiny hory se Koželužka potkávala se Zbirožským potokem. Koželužka proti Zbirožskému na soutoku působila jako čistá, zatímco Zbirožák se bíle kalný tvářil jako odpad z papírny.

„Hele, soutok slaný a sladký vody“, volal jsem na Willa, abych navázal na jedno z témat předchozího večera o potápění v cenotech, jeskyních na hranicích Mexika a Belize. Na obloze vzlétal dravec a my po dalším můstku přkonali Zbirožský potok. Cestičky na svahu Matčiny hory jsme ohodnotili jako práci muflonů a Černého berana a hovor se stočil k seriálům o krásách české krajiny. Minuli jsme lom a zvláštní skladovací plochu pro drť a vrstevnicovou stezkou kopírovali potok a úpatí Matčiny hory. Pak zničeho nic cesta prudce zastoupala a Will se odešel posadit. Šli jsme víceméně volným krokem, ale přesto Will jevil známky únavy. Chvíli jsem ho špičkoval řečmi, že přece chtěl do zvláštních jednotek, nosit 30 kilo na zádech a podobně, ale on vypadal spíš na boj s nějakou chorobou. Ano, skutečnost byla, že jsme chtěli uskutečnit společný vandr tak, že jsme se na něj vydali s různým stupněm nachcípání. Ale mně jen protivně osychal horní ret a sem tam zaléhal nos. Will byl chycen zřejmě trochu víc. Asi proto se v dalším pochodu rozvinula debata o nemocech a vyšetřeních, jako kolonskopie a podobně. Tak jsme minuli Sýkorův mlýn a spěli k bývalé papírně.

„Víš, že my jsme už jednou tímhle údolím šli?“ zeptal jsem se Willa a začal jsem mu připomínat dávný výlet z Křivoklátu, přes Týřov, kolem Skryjských jezírek, údolím Zbirožského potoka a dál na vlak. Will si vzpomněl.

„Tehdy z toho vznikla písnička“, připomínal jsem dál, „kterou jsi zpíval ty.“ Will vzpomínal a popravdě ani já si chvíli nemohl vzpomenout na název a slova. Kniha poutí, vypadlo ze mě nakonec a zanotoval jsem úryvek o potoku, který si zpívá údolím, pár starých mlýnů si do ticha zpívá s ním. Vzpomněl si. Nakonec jsme trefili cestu do nitra kopců po pravé straně. Cesta zvolna stoupala a po pravé straně se zjevilo stádo muflonů, které na nás čučelo ze stráně. Vedl je, jak jinak, Černej beran, kterej nás tak sledoval. Když jsem viděl muflonice ladně skákat lesem, sdělil jsem Willovi, že mu ukazují, jak křepce se dá lese běhat. Už mu zjevně docházely síly a původní plány, kam bychom mohli eventuelně dojít byly pohřbeny. Bylo jasné, že zapadnem do našeho strého známého nedalekého safari Buzová. Jednou jsme tam spali a v noci nám tam kanci i se selaty lezli doslova pár metrů od ležení a nijak se neostýchali. Jindy jsem tam ležel s Máriem v době říje a jakýsi jelen si to tam s námi nadupán vztekem drásal vyřídit, což mu překazil Mário blesknutím fotoaparátu. U studánky jsme nabrali vodu. Domýšleli jsme si sice, co všechno v ní mufloni, kanci a Černej beran omyli, ale vzhledem k její opečovávanosti meteorologickým ústavem to snad i bude přežitelné. Čekal nás závěrečný výstup na vrchol. Stromy řídly, vystupovaly balvany a skalky, protkané cestami a bobky Černého berana.V dálce zapadalo slunce a bylo nádherně. Vedle vzrostlého buku byl padlý strom a kláda. Tady jsem se rozhodli udělat ohniště. Můj plán byl po předchozí noci jasný. Vyložit co nejšířeji ohniště plochými kameny a obložit jej balvany. Po skončení ohně odmést uhlíky, překrýt ploché kameny větvemi a kůrou , pak vše překrýt igelitem a karimatkou, na níž spočine můj spacák a mé ledví. Opakovat strasti noci na Skále jsem nehodlal. Po nedostatečném vyspání z minulé noci jsme byli doscela unaveni, ač náš pochod byl vlastně jen asi 13 kilometrů. Udělali jsme čaje a já začal kuchtit instantní pochoutky. A že ty hnusy na vandru mrchy mají chuť z pětihvězdičkové restaurace! Pak jsem ještě přidal polívčičku a kdyby se kouř z ohniště netočil na všechny strany a nebyli jsme ho úplně nafetovaní, bylo by nám hej. Pak mi Will nabídl jakýsi svůj čaj, který chutnal po rozpuštěných bomparech, což je chuť, kterou nemám rád. Sice bych jej asi vypil, ale nebylo mi dáno, neboť chvíli po podarování jej Will v únavě i omámení z kouře skopl a vylil do trávy. Uvařili jsme však nový Earl a večer se vyvíjel velmi příznivě. Dokonce ani teplota nebyla nepříjemná, což bylo dáno i zatažením oblohy. Z lesa se ozývali ptáci a houkání sov. Pak se tedy odkudsi ozvala siréna a my vtipkovali, že na Buzové hoří. Nakonec ale bylo zas jen ticho a my.Pak jsme se rozhodli jít do hajan. Přeházel jsem většinu uhlíků do provizorního ohniště, rozházel kameny a vyložil ohniště větvemi a kusy kůry z padlého stromu. Překryl jsem to igelitem, karimatkou a roztáhl se na tuto pícku. Will nechtěl, neboť se obával propálení karimatky.Ještě jsme chvíli povídali a já doufal, že z buku nad hlavou se po vichřici neodlomí větev a nespadne mi za noci na ksicht. Tentokrát jsem zabral dříve já, jak mě později informoval Will. V ležení mi bylo příjemně. Kameny z ohrazení ohniště jsem měl u chodidel, takže mi vyhřívaly i nohy a záda byla vyhřáta naprosto luxusně. Nelžu, že teplo pode mnou vydželo sálat až do rána. V noci jsem se vzbudil jen asi třikrát a jednou jsem i mezi mraky slabě zahlédl hvězdu.

Ranní pohled z vyhřátého ležení přes mechem porostlou kládu do údolí byl nádherný. Ticho, klid, žádné rušení. Lesy tiše sbíraly síly z času předjaří. Vstávání bylo veseljší. Došlo i na Moricconeho melodie z mobilu v ešusovém repráku a ohýnek nám začal vařit čaje. Čekalo nás 20 kilometrů do Zdic cestami i necestami. Poklidili jsme ležení. Pak jsme slezli na cestu ke studánce. 

Will se necítil příliš dobře, ale zatím odmítl mou nabídku Panadolu extra. Cesta stoupala a Will to nekvitoval s povděkem. Za povídání o lidech přetahujících nekalým způsobem klienty k Vojenské pojišťovně jsme dosáhli rozcestí. Odtud jsme začali spadávat dolů lesem po malé cestičce. Při probírání dalších osudů lidí zmínil se Will o jednom muži, který se rozvedl a podruhé oženil, což jsem už nevydržel a bouchl smíchy s otázkou: „Ty jo, já už nemůžu! Je vůbec někdo kolem normální, žijící normálním životem?“

Will se zamyslel: „Hm, no, pár jich je, ale pravda, že moc ne“, konstatoval posmutněle.

Spadli jsme k potoku a já si tu vzpomněl na písničku Šel zemí, kde se zpívalo: „...Kol potoků a bystřin a jen dál, do lesů hlubokých, co věky skrývají...“ Začali jsme vzpomínat na další podařené kousky a shodli se, že bychom si snad občas i mohli zase zahrát v nějaké miniformaci a oživit pár zapomenutých hudebních kousků.

Cesta pokračovala dál zvláštní zelenou kulatou značkou a my jí následovali. Probrali jsme auta a zatracený trend cpát do nich elektroniku, která ve výsledku příliš vyšší kvalitu nezaručuje. Cesta plynula, potkali jsme jakéhosi lesáka s jezevčíkem a my už mezitím rozebírali seriál Jan Hus a hudbu Michaela Kocába a následně jsme probírali tanec a filmy o něm. Lehce jsme se odchýlili, cestu jsme však opět nalezli a to už jsme rozebírali kmotra Mrázka. Když jsme pak probírali Birdy, Sunrise Avenue, Christinu Perri a další, dospěli jsme k silnici do Bzové.

Zde jsme se stočili k Bzovskému potoku a Will se jal hledat jakýsi kemp.Našli jsme jej a spíš už připomínal slovanské hradiště. Kdosi zde zřejmě víceméně bydlí. Když jsme si jej prohlédli, podělil jsem nás Margotkou a podél potoka jsme začali postupovat dolů. Došli jsme k zjevně nové nádrži a potkali zde i dvě dámy se psy.

Za povídání o show Jana Krause jsem došli do Březové a odtud nad Údolím ticha do Hředel. Cesta přírodou tak víceméně skončila. Šlapali jsme silnicí po asfaltu a oba nás z toho fakt začaly bolet nohy. Za zmínku stojí krácení času spontánním výstupem, imitací sjezdu, kde jsem vedl exaltovaný rozhovor s vandrákem z křivoklátska, který eskaloval prohlášením, že jednou bude čistá příroda a whisky již nebude, Becherovka nebude, vodka nebude a budou jen modlitby. Vše končilo zbičováním bratra, kterému se nelíbil zákaz whisky. Chechtali jsme se a já konstatoval, že tohle byl sjezd Davidiánů. Dospěli jsme do Zdic po mostku a novým podchodem si ukrátili trápení pálících chodidel. U kasy nádraží nás zklamal automat na kafe. Čekala nás společná jízda do Berouna. Rychlík přijel. Sedli jsme si v předsíňce pro cyklisty, kde žádný cyklista nebyl. Kraj se šeřil a nám ubíhaly společné chvíle. Beroun. Vandrácký pozdrav, ahoj, díky a Will vytoupil.

Tak dík ještě jednou, ahoj a někdy určitě příště. Snad dřív než za 8 let.

P.S.: Omlouvám se za případné chyby. Mám poslední dobou nějak málo času se s tim mazat... :-)

Jižní Brdy

Jsou chvíle, které pominou a jsou chvíle, které vytrvají. S Markem čili Máriem jsme vandrovali v devadesátých letech, vandrovali jsme i po roce 2000 a vandrujeme i teď. Vojáci opustili jižní Brdy. Co tam mrknout? Domlouváme se a 12. února vyrážíme na vlak. V poslední vteřině doslova jej stíháme a hurá do Hostomic. Neznám tam jiný kemp než dle mého soudu profláklou Zlatou naději v bývalých valech prastarého plešiveckého hradiště. Dorazíme za tmy, ale jsme sami. Marek si pochvaluje ležení i ohniště. Rozděláváme oheň a pohoda začíná. Ve vlaku jsme žádné trempy a vandráky neviděli, čili nemusel by už nikdo přijít.
Ohýnek se rozplápolá jasněji a vybalujeme potřeby. Nemám hlad. Mário se hned pustí do opékání klobásek. Dělám čaj. Domníval jsem se, že i Marek nějaký vezme. Prdlajs. Nevzal ani sáček a já mám tudíž na dva dny jen 4 sáčky. Budu muset vyrábět second handy. Tomu se říká zrejzkovatět, čili spoléhat se, že to co bude potřeba vezme někdo druhý. Povídáme a vše se vyvíjí slibně. Marek divně šaší s mobilem. Stojí třeba opodál v lese a něco kutí. Nevěnuju tomu pozornost. Ale brzo se přesvědčím o neuvěřitelné technologické zradě. Sedíme a povídáme. V lese je ticho, hvězdy nad hlavou. Pak se z lesa ozve něco jako: "Kurňa!" nebo možná kurník, to je jedno. Ještě Máriovi stačím sdělit, že jsem někoho zaslechl. Pak se ze tmy vynoří muž v klobouku a spustí bandurskou: "Dobrý den. Lesy české republiky. Tak pánové, vy tu rozděláváte oheň?!" Marek divně mlčí. Chlápek je mi povědomý a trochu mě pobaví to představení. "Vy jste Lesy české republiky, hmm!" Muž zajde někam do šera a volá: "Dědo, tohle budou hodný turisti, těm neubližujte!" Ze tmy se vynoří ohavnej dědek s holí. Asi dvě sekundy na něj zírám a pak mi to dochází. Maska. To je Will. Dávný bratránek v toulkách i neplechách. Nenápadné nitě postřehů se střetávají v bodě pochopení. Najednou vím, co furt Mário kramařil s mobilem. Práskal naší polohu s GPS souřadnicemi sledovacímu komandu, had jeden! Vítáme se. Lesy české republiky se představuje pod jménem Černej beran. Vždycky si to od té doby musím vybavit, protože nevím proč, na jazyk mi nejdřív přijde vždy Černej kanec. Tak jsme čtyři. Prima, bude víc zábavy. Dávám Markovi štulec do žeber za zradu. Jenže hoši nás vyvádějí z omylu, že jedou jen na skok. Zítra musí domu, protože atd. Ani oni nemají čaj. Zřejmě zrejzkovatěli. Večer se začíná vyvíjet zajímavě, ale jak by řekl veliký William, noc je ještě mladá. Když se, záhadně bez chuti k jídlu, donutím k opékání svých špekáčků a i ostatní něco v jasu ohně pojídají, jako by spadli z oblakov, stojí v dosahu záře dvě postavy asi padesátiletých trempů a hlaholí: "Ahój. Můžeme se přidat?" Muž a žena se představují jako Čajda a Borůvka. Tak takhle jsem tedy večer netušil ani ve snu. A pak začíná velká vyprávěná. Černej kanec beran se ihned dá rozhovoru s nově příchozími. Will, já a Mário ještě řešíme nějaké filmy, ale pak se přidáváme k rozhovoru druhé diskusní skupiny. Čajda s Borůvkou mají vyprávění opravdu moře. A ne jedno. Vyprávějí o toulkách Arménií, Ázerbajdžánem, Gruzií, Kyrgyzstánem ( nebo Kazachstánem? ), Sinají, Izraelem, Jordánskem a kdoví čím vším dalším. Většinu toho zvládli na kole. Příhody se vrší. Jak chtěl Čajda počůrat písečnou zmiji v keři, jak převážejí kola, čí je Náhorní Karabach, jak uvázli v poušti, jak projeli do Palestiny, jak viděli zahrádku na Sinaji, jak povaleči v Jordánsku kamenovali Borůvku za nemravnost, jak Arabové chtěli po Borůvce sex - tyhle příhody se dokonce vyskytnou víckrát atd, atd. Ptám se v duchu, jestli má Borůvka tak obrovské sebevědomí nebo jsou ti Arabové tak totální zuboženci. Rozhodně to jsou velmi zajímavá vyprávění. A protože tito dva nově příchozí nezrejzkovatěli, mají i čaj. Will si ho s povděkem vaří. Vyprávění plyne a plyne. Pozoruji Čajdovy kulaté brýle plné odrazu plamenů. Chtěl bych si to vyfotit. Občas Čajda velmi laskavě nicméně autoritativně zarazí manželčino vyprávění: "To neni pravda, miláčku! Tak to nebylo, miláčku! Miláčku, ne tak docela!" Kdesi mají dceru. Rodiče milovali toulky a les, proto ona teď tohle všechno nesnáší a odstěhovala se. Doma si zapomněla Ekumenický překlad Bible a nějakou další knížku. Únavou s Markem odpadáme. Jsme upracovaní otcové od rodin. Zalézáme do přístřešku. Ještě slyším od ohně dlouhé tirády výmluv, proč nejezdit na vandry vlakem, ale autem. Snažím se zahřát si nohy. Po letech jsem nevzal na zimní vandr mé Meindly. Teď mám studené nohy a nejdou ve spacáku rozehřát. A nezatopí celou noc, mrchy. Zima mi cekově není, ale nohy vážně zasluhují seřezat. Probudí mě několikrát za noc. Vedle už tiše leží i Will, který přišel nevím kdy.

  

 Ráno kouknu na hodinky. Bezděčně mi vypadne hlasitý údiv. Je 9.30. Na to, že jsem měl pocit, že kvůli studeným nohám nespím, jsem spal jak břeně. Kluci se začínají ošívat. Černej beran se válí opodál v potlachovišti, Čajda s Borůvkou mají celtu roztaženou na bývalém valu. Mário je rozladěný, jelikož mu prý nebylo teplo a v panice v noci zarazil nohy do batohu. Vstáváme, rozhlížíme se po okolí. Marek najde ve svahu nad námi chatičku Bludná výhybka. Rozděláváme oheň. Popel z večera ještě hřeje. Rozjíždí se jídlo. Vařím second hand čaj. Pak se vyhrabou Čajda s Borůvkou. A rozjíždí další část zřejmě nekonečného seriálu příhod. Vypráví ale i o českých luzích a hájích. Vypráví o Doupovkách, Českém ráji, Roverkách a jednom fanatickém ochranáři, který ve svém zmagoření páchá škody kudy chodí. Najíme se. To zrovna přichází jakási rodinka se čtyřmi dětmi a přidávají se k pečení buřtů. Navíc hledají kešku. Někde tady. Jó, to je "skvělý" vynález. Kešku vrazíte třeba na nějaký zapomenutý místo, udáte na netu její souřadnice a vzápětí ono zapomenuté místo začnou navštěvovat desítky či stovky hledačů kešek a můžete zapomenout na to, že ono místo je zapomenuté. Někdy po jedenácté se loučíme a razíme na další pouť. Vylezeme za povídání na Plešivec. Rozhled z Olympu či z Čertovy kazatelny, jak kdo ráčí, je krásný. Spouštíme se do Jinců a blížíme se k hranici bývalého vojenského prostoru. 

Cestou v loukách a polích obejdeme borovicový vrch a dospějeme do Křešína. Tady vlezeme lesní cestou do jižních Brd. Povídáme o autech. Černej beran si je v budoucnu nepřeje, já je tam jasně vidím, přičemž paradoxně já přijel vlakem a on autem. Povídáme o práci, dobíráme si Willa jak u nich doma probíhá úklid a o lecčems jiném. Předjedou nás na velmi zřídka používané silnici rozhoukaní hasiči. Vlevo kdesi nad kopci hrčí vrtulník. Že by hořelo? Hluk nás bude provázet ještě dlouho. Dospějeme na rozcestí ke Krejčovce pod vrchem Beranec. Tady se kluci loučí. Já s Markem pokračujeme na Valdek, Will s Kancem se stáčejí podél potoka zpět na Jince. Jdeme pořád silnicí. Těch je v jižních Brdech opravdu dost. Dospějeme na Valdek. 

 Vstup zakázán visí na kdejakém kousku hradeb. Nikdo to samozřejmě nebere vážně a lidé si prohlížejí zbytky krásného hradu. Patřil kdysi rodu Buziců. Měli ve znaku kančí hlavu, ale aby nebylo zvířat dost, vlastnil hrad třeba i trošku známý Vilém Zajíc z Valdeka, v jisté době pomocník Elišky Přemyslovny. Skončil neslavně. Procházíme se po hradbách. Je to majestátní výhled. Pak dokonce na hradě zcela osiříme.

 Ticho, šedé mraky táhnou nad krajem, prastaré hradby šeptají svědectví dávných časů. Jen jedno škobrtnutí a člověk je na fašírku. Nakonec hrad opuštíme. Kdysi jsme tu byli. Je to už pár let. Šli jsme tehdy silnicí, já říkal, že je mi 25 a o dva roky mladší Mário hučel, že 25 mu připadá jako fakt dost. Co by za to dneska dal, že? Nabírám vodu. Plánujeme, že světlo bude ještě tak hodinu a půl. Čili máme tak hodinu na pochod. Padne rozhodnutí ztéci vrch Na hranicích. Střiháme to lesem. Mech je podmáčený. Nakonec zahýbáme na jednu lesní cestu. Mineme obrovský betonový plac a děláme si srandu, jaký je to krásný místo pro pikniky, společenství i na přespání. Mizíme doprava do lesa. Nacházíme vrchol. Některé ze smrků spouštějí větve až nad zem. Jeden vybíráme a protože víme, že dle předpovědi by mělo už jen pršet či sněžit, vymýšlíme, kam a jak dáme plachtu. Práce odsejpá. Já snáším chvojíčko na ležení, Marek rozdělává plachtu a přináší dříví. Zakládáme ohniště a já jej obkládám placatými kameny. Mám plán. Ležení se královsky vyrýsuje. Tahle noc by mohla teplem přímo hýřit. Rozjíždíme večer. Jídlo, čajíček, víno, sladkosti. Povídáme a občas je do ztemnělého lesa slyšet i náš řehot. Vůkol jinak ticho. Tedy až na zdvihající se vítr, který věstí změnu počasí. Nakonec naposledy přiložíme. Oheň můžeme v klidu nechat dohořet. Kolem je všechno vlhké či mokré. Zdviháme se. Oheň plápolá, vítr šumi v korunách a honí i kouř nepředvídanými směry. Já beru placaté kameny od ohniště a strkám si je pod chvojí u nohou. Házím na to igelit a na to karimošku. Ještě chvíli hledáme nejlepší polohu. Teplo se od kamenů prosálává k mým nohám. Paráda! Teplo je čím dál intenzivnější. Kontroluju to. Igelit se trochu přiškvařil. Házím pod něj větší vrstvu chvojí. Pak už zaléhám. Ještě pár vět. Usínáme. V noci vítr u mé hlavy odhodí plachtu. Urovnávám to ze spacáku. Cítím, jak narozdíl od minulé noci mé nohy topí jak o závod. Žůžo. Vítr cloumá plachtou a slyším déšť. Znovu usínám.

Proberu se asi ve třičtvrtě na devět. Vylezu a jdu se projít. Vítr ještě doznívá, ale neprší. Nedaleko jsou staré zákopy. Sem tam je v lese sníh. Nabírám suché větve od kmenů smrků. Mário se probírá. Vylézáme. Popel v ohništi je teplý. Chrastíčko chytá skoro samo. Vařím vodu. Marek má od Čajdy sypaný čaj. Nenamáhá se s odměřováním a vrhá ho tam všechen. Uzený losos, toustíky, chleba, šunka, máslo, sýr, olivy - nežijeme si špatně. Čaj je jak rašple a ledviny budou řvát o ránu z milosti. Sklízíme. Vyprávím pár vtipů.

Rozchechtaní určujeme směr. Z původního směru na Mýto se přeorientováváme na zastávku Zbiroh. Cesta bude pestřejší. Ležení je uklizené. Podle točících se mraků nad hlavou jej nazýváme slavnostně Oko hurikánu. Meteorologové zase věděli houby. Neděle měla propršet. Svítí sluníčko mezi mraky a my vesele vyrážíme. Ze svahu s rozhledem na kopce. Potok. Beru vodu a myju si obličej. 

Vydáváme se po něm dolů. Objevujeme kempy. Jeden neznámý, jeden jménem Okrouhlík. Nakonec podél potoka vyplujeme do Zaječova. Marek si nedá ujít místní pajzl, kde chcíp pes. Nedělní odpoledne v něm tráví i malé děti, zatímco rodiče blafou o ničem a hulí. Je mi jich líto. Ubíráme se dál. Ještě že je moderní technika. Zjišťujeme, že zastávka Zbiroh už neexistuje. Místo ní je blíže na Plzeň zastávka Kařez. 

Lezeme přes krásné kopce a sluníčko opakovaně vykukuje. Kousek před Kařezem ještě odpočíváme na mezi u pole. Mário vytahuje prošlou žluklou čokoládu. Chutná po Persilu. Znechuceně jí vyhodíme po pár soustech. Jestli nás nenakazil Černej beran, který prý v Jincích měl střevní havárii, teď se po žluklé čokošce poděláme bezpochyby. 

Dorážíme do Kařezu. Jak to bývá u moderních staveb, zastávka je moderní a účelová. Nikoliv krásná. Ale to už je jiná kapitola. Tisíc krásných chvílí, které nelze vypsat tiše mizí. O pár hodin později si stiskneme s Markem ruce, řekneme díky a snad dřív než za dva roky.