O bezdomovci, dědečkovi, Bohu, relativitě času, vděčnosti a umění se ptát

Sleduji noční diskusi v televizi. Moderátorka a astronom. Necituji doslova, ale rozhovor vypadá myslím skoro přesně takto:

Astronom: „Hodnoty na kterých je postaven náš vesmír jsou nastaveny tak přesně, že kdyby jen jedna z nich byla o trochu jiná, život na Zemi by nebyl možný“.

Moderátorka: „Takže tim chcete říct, že je za tím nějaký Bůh?“

Astronom se usměje: „No takhle asi ne. To bychom si pak museli klást otázku, kdo stvořil toho boha a kdo stvořil boha co stvořil boha... Takže to asi není cesta“.

Výklad pak pokračuje dál. Zamýšlím se. Diskusní manévr vědce mi připadá sice zajímavý a na první pohled možná i efektní, ale při hlubším zamyšlení je asi jako čin fotbalisty, který sice řekl, že bude hrát dle pravidel, ale potom schválně kope míč do outu. Proč? Zkusím takové přirovnání. Představme si bezdomovce. Nemá nic, má hlad na umření. Nemá žádnou perspektivu zlepšení. Usíná někde v ústraní v zimě a špíně. Jistota je jediná. Zemře. Možná už tuto noc. Vyhlídky prostě nula, nic, zmar a prázdno. Ale ráno se probudí. Jenže ne v ústraní, špíně a v beznaději. Je v luxusně zařízeném bytě. Je tam teplo, všechny služby fungují. On sám je čistý. A nemusí mít hlad. Lednice a spíž jsou plné. A nepřichází nikdo, kdo by ho vyhazoval. Navíc služby, tedy elektřina, odpady, přívod vody či plynu fungují dlouhodobě. Zjevně je tu tento obyvatel vítán a vše je připraveno právě pro něj. Zkusme se vžít do tohoto člověka. V jednu chvíli bez jakékoliv naděje, teď s přepychovou vyhlídkou. Co nás napadne jako první? Jaká otázka nám asi bude vyloženě pulsovat myslí? Zkusím navrhnout tu první otázku. Mohla by znít kupříkladu: Jak se jmenoval dědeček člověka, kterému to tady patří? Že ne? Navrhnu lepší. Jak se jmenoval doktor, který asistoval u porodu onoho dobrodince, který to tu pro mě přichystal? Že jsou to blbé otázky? Tak trochu ano. Nejsou sice nezajímavé, ale blbými je dělá skutečnost, že jako první by si je člověk, potažmo onen bezdomovec, určitě nepoložil. Zřejmě by jako bezprostřední a první otázky řešil třeba: Kdo tohle pro mě udělal? Komu to tu patří a proč mi to vše poskytl? Tyto otázky v malých obměnách by určitě byly těmi prvními, které by člověk v oné výše uvedené situaci přemítal v mysli. Otázku o dědečkovi dobrodince by takový člověk řešil nejdříve tak v pořadí 258. Troufám si tvrdit, že dříve ne. Není nelegitimní. Jen ne bezprostředně první.

   Věřím, že někdo už tuší, ale dovysvětlím. Kdyby hodnoty ve vesmíru, a vlastně třeba jen jedna, byla nastavena jinak, byl by život bez naděje, bez perspektivy. Nic, zmar a prázdno. Ale hodnoty jsou přesně, bingo, takové, že je život možný. Ne kdekoliv. Vše je zkalibrováno tak, že život je z celého vesmíru možný právě na Zemi. Země je přesně vzdálena od slunce. Být jinak – šmytec. Sluneční soustava je přesně ve správné vzdálenosti od středu galaxie. Být jinak – šmytec. Jistý astronom to komentoval slovy, že žijeme „ v luxusní čtvrti“. Ano, máme luxusní byt. Jinde a jinak by nás čekala prázdnota, nic, bezživotí, konec. Země – nebýt často destrukčních přínosů člověka - skýtá úžasné místo pro život, se zajištěnou energií, recyklací odpadů, „spíží“ plnou rozmanité potravy, atd... Tudíž za seriózní otázku pokládám třeba tuto: Kdo to pro nás všechno zařídil? Proč nám to všechno dal? Tyto a podobné by měly být těmi prvními, které bychom si měli, snad takřka povinně, chtít zodpovědět. Otázku kdo stvořil Boha? Tu snad také, ale až tak v pořadí 258. A co víc? Bible na ni dokonce odpovídá, a to dokonce tak, že to nejsme pořádně schopni zpracovat. Je v ní řečeno, že Bůh vnímá čas zcela jinak než lidé. Že tisíc let je pro něj jako jeden den ( Žalm 90:4 ) a Petr dokonce relativitu času jaksi zvětšuje. Píše totiž v 2. Petra 3: 8 o Bohu, že „jeden den je ( u Boha ) jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“. A to není vše. Bible naznačuje, že Bůh žije zcela mimo čas. Žalm 90: 2 říká: „Dřív než se hory zrodily, dřív než jsi zplodil zem a svět, od VĚKŮ NA VĚKY Bůh jsi ty!“ Je tak nepochopitelné, že Bůh je stvořitelem i času? Je tak nepřijatelné, že Bůh by byl zcela jiné podstaty než člověk, že nemá počátek ani konec a náš čas jej nijak neomezuje? Ano, lidský mozek to těžko zpracovává, protože by Boha měl rád v mírách a číslech, které umí seřadit do vypočítatelných rovnic. Ale je tak nemožné to vše připustit?

   Inu, zjevně to pro někoho těžké je a tak místo férového řešení hádanky, volí nefér odkop do outu. Jenže připustit, že něco neumím zodpovědět plně, je spíše projev určité velikosti. Ale zpět. Přiznejme bez výmluv, že nestojíme před otázkou, kde se vzal Bůh, ale před otázkou, kdo je onen Bůh? Proč nám dal život, zemi a úžasné dary života? Tohle je bez vytáček to první. Vážím si všech, kteří nekličkují.