Ahoj. Asi bych měl pozdravit takto. K
námětu se to hodí. V Čechách ( milovníci označení Česko
prominou ) bývalo už desetiletí zvykem jezdit na tremp do přírody.
Nejsem odborník v této historii, ale vím, že minimálně již za
První republiky trempové bloudili českou přírodou. Za dob
komunismu byly tyto aktivity ještě silnější, možná proto, že
možnosti cestování byly značně přiškrcené. A tak se snilo o
dálkách amerických prérií, majestátu Skalistých hor, případně
o jiných místech celého světa, nicméně dělo se tak v kempech
oficiálních či neoficálních v české přírodě. A pak se
hranice otevřely. Mně se od té doby zdá, že trempství, a já
raději říkám vandráctví či tuláctví, pomalu odchází a jen
málo mladých ještě nachází půvab v lesních stezkách, vůni
ohýnku a loži s hvězdnými nebesy. A není to vždy jen jejich
vina. Myslím, že jsem z té generace posledních „ totalitních“
vandráků. Těch, kteří už sice nejezdí s četností aspoň
jednou měsíčně, kteří už mají děti a mnohé povinnosti, ale
ještě mají v očích touhu po dálce a jednou za čas prostě musí
vyrazit.
A tak jsem po čase vyrazili s
Máriem. Kam? Do míst, které v dřívějších dobách vandrovníci
hojně navštěvovali, kde se dá jít po stezkách a v skalních
průrvách, kde stojaté tůňky zrcadlí mechem obrostlé stěny,
kde je domov ticha, tajemna, příběhů a pověstí. Kde také
někteří tuláci zaplatili svou touhu životem, ať už nešťastnou
náhodou, či zlou vůlí. Do míst, kde za každou skálou roste
bludný kořen a ztratíte se tak rychle, že vám dokonce ani tak
hned nedojde, že už jste ztraceni. Kdo ta místa zná, dá mi za
pravdu. České Švýcarsko. Paradoxně tam krásně není, ale
bývalo. Přesně do doby, než ho ve jménu nevím čeho lidem a
tulákům vzali. Vymezili tam několik turistických cest, ale to je
jen drobek z řádně velkého bochníku, jak vám potvrdí člověk
znalý kraje. Protože ty největší taje a doteky prastarých časů
skrývají právě neznačené cesty a skryté roklinky. Nechci se
nyní rozepisovat o ideologii, v jejímž jménu je lidem brána
příroda a svým způsobem svoboda, jsou vlastně jaksi tlačeni do
civilizace, aby si pak mnozí posteskli, že lidé už neumí souznít
s přírodou a jsou přespříliš zaujati technikou a hmotnými
statky. Třeba napíšu takovou filipiku někdy příště. Chci
napsat o tom, že já i Mário máme pořád v očích dálky, v duši
touhu poznávat a objevovat a naše srdce má rádo svobodu. Snad to
zní pateticky, ale já to tak cítím. A taky bych rád napsal, že
šlápota v písku bude to jediné, co po nás možná někdo najde.
Rozhodně ne papírky, konzervy ( které už snad stejně ani
nevozíme ), či nezhašené ohniště. A projdem krajem možná
tišeji než lesní zvěř. Jakápak nenávratná škoda může
vzniknout máti přírodě?
Takže vlakem do Rybniště. Paráda.
Vlak sice nehlučí jako před léty, je modernější, čistší,
ale pořád je to klasika. Pak pochod. Nebem se honí šedivé cáry
a je tma jak v pytli. Mineme osamělého poutníka. V Doubici láká
restaurace, prý dobrá, nyje Mário, ale já vždy ctil zásadu, že
to je rozkladný počin na cestě za touláním a i když bych se na
to možná i vykašlal a zásady porušil, je tak pozdě, že do cíle
bychom došli kdoví kdy. Pohltí nás les. Začíná pršet. A ke
slovu se hlásí v Máriově ruce vymoženost v genereacích trempů
neslýchaná. Chytrý mobil s GPS. Vyhazuje souřadnice polohy.
Zapínám nejslabší svícení na čelovce. Dešťové mraky činí
tmu opravdu tmoucí a hrozil by jinak drškopád na nečekaném
výmolu či překážce. Šlapeme. Hledáme rozcestí. Jednou špatně
odbočíme, ale vzápětí si to uvědomujeme a vracíme se. Víceméně
nemluvíme. Kapuce nám šustí do uší a Mário hlásí promoklé
kalhoty. Jdeme na Tres hombres, kemp našich kamarádů, zašitý v
jedné z bezpočtu roklin pod převisem. Jeden z mála, který přežil
ničení ve jménu nevímčeho, jak už jsem psal na začátku. Malý
kemp, možná trochu studený a rozhodně útulný a prostý. Nebyl
jsem v tomto kraji 10 let. Poznám v noci kde odbočit? Mário to
jistí svojí navigací... Nebo ne? Ocitáme se v místě souřadnic,
udaných jedním z kamarádů. Ale ten to hádal z mapy. Jenže tady
spletení o padesát metrů může znamenat klidně několikahodinové
dobrodružství při hledání, které ani nemusí skončit úspěchem.
Scházíme z cesty z prudkého svahu, Mário hned klopýtá. Vypadá
to nadějně. Obejdeme skálu a … najednou nic není povědomé.
Prudký padák kamsi do temnoty rokle. Skály mají patra. Které z
nic to je? Je to vůbec některé? Není to o údolí dál? Jako
bludička svítí Máriovo světlo na dně rokle a já je pozoruji z
výšky. Nic. Pak se vracíme nahoru na cestu. Dáváme dohromady
vzpomínky. Chytáme se v nich jasného bodu jistých rozcestí.
Musíme k nim dojít, abychom věděli kde jsme. Vzápětí je
nacházíme. Pochod zpátky a odhad, kde mohl být ten zatracený
sestup. Určujeme místo. Mário je optimista, prý je to tady. To
tvrdím také, ale v tomhle kraji můžete klidně stát pět metrů
od cíle a tma spolu s křivolakostí skal obelstí všechny smysly.
Navíc pesimisticky namítám, že tady jsme už přeci lezli.
Máriovi se to nejdřív nezdá, pak to poznává. Další důkaz
šalebnosti kraje. Hledáme. Lezu sólo patro skal. Nic. Mário mi
snáší bágl a pátráme v údolí. Na můj vkus už moc hluboko.
Mário se pouští skrytou stezkou. Jdu za ním. Pak slyším nadšený
vzdech. Jsme tu. Přestalo pršet. Tres hombres nás mlčky vítá.
Je to nádherný pocit mít před
sebou připravené místo k noclehu, k uvaření čaje na ohýnku,
zásobu suchého dřeva a místo k usednutí. Krása světa se nějak
vtěsná do toho místečka, všechny potřeby se zvláštním
způsobem cítí uspokojené a člověk nenachází nic, co by mu
scházelo. Naopak se cítí jaksi v přebytku, bohatý a duši
prostoupí dík.
Vzduch provoní ohýnek, na roštu
přistává naložené kuřecí prsíčko, vaří se čaj a minutí
restaurace je zapomenuto. Povídáme a vdechujeme vlhkou vůni lesa,
na jehličí smrků se třpytí kapky z deště. Tres hombres je
studenější kemp, ohýnek se musí trochu přemlouvat, ale je
příjemně. Pročítám cancák a běží přede mnou léta, kdy
jsem zde byl mnohokrát i léta, kdy jsem z různých důvodů nemohl
zavítat, ale prošli tudy mnozí jiní.. Smějeme se. Nakonec Mário
odpadá do spacáku. Chvíli ještě koukám do ohně a pak zalézám
také. Ještě pár okamžiků čtu a píšu dojmy do chytrého
mobilu. Inu, časy se mění. Pak zhasínám čelovku a naslouchám
tichu. Usínám.
Ráno je klidné. Povídáme ve
spacácích dlouho. Pak vylézám a podpaluji ohýnek. Mário včera
zničil zapalovač, ale nakonec s pomocí smůly a sirek na vlhkém
chrastí rozdělám oheň. Čajík, chleba, ticho lesů a roklí.
Povídání.
Balíme. Nasazujeme bágly. Poslední
foto a šplháme do srázu, kde jsme včera klopýtali. Za mraky
vysvítá sluníčko navzdory předpovědím a překvapeně koukáme
na pruhy modré oblohy. Mělo přece pršet nepříčetně. U Hadího
pramene doplňujeme vodu a debatujeme o čínské ekonmice a
globálním oteplování. Kroky znějí cestou a mizíme v zákrutu.
Míjíme cedule s varováním před vstupem mimo cestu. Ó, jak tu
kdysi bývalo svobodně! Mário vypráví o setkání s medvědem.
Míjíme roklinky, skály a temný les. Suchá tráva se třpytí od
včerejšího deště v paprscích vysvítajícího slunce. Nakonec
les září stříbrozlatým ohněm. Fotíme, jíme a odpočíváme.
Vzduch ale zůstává studený. Vlhkost se pomalu vkrádá do těla a
působí chlad. Pochodujeme dál, překvapování krásou scenérií
na zemi i na obloze. Potkáme temné jezírko a odbočujeme do rokle.
Poznám ještě cestu? Nemám žádné GPS souřadnice a musí mě
vést jen má paměť a vandrácký čich. Den se pomalu začíná
loučit a v rokli vylézají stíny z každého koutu. Cesta je
temnější. Stoupáme maličkou stezkou zeleným mechem, kolem
balvanů a spadlých stromů. Věčnost tu má svůj domov a my jí
zlehka smíme cítit. Vyškrábeme se nad kotlem, v němž býval
kdysi hezký kemp Hnízdo. Už není. Tipněte si, kdo ho zničil. A
býval čistý a upravený. Rozpoznávám krajinu, jako bych jí
opustil před týdnem. Otočka podél kopce, míjíme kříž
Sýkorky. Tulák Thór ho před lety vztyčil na památku kamarádky,
která zemřela nečekaně a mladá. Její fotka už je vybledlá,
korálky tiše zdobí patu kříže a slova jsou dávno nečitelná.
V mé paměti se schoval jen útržek verše:... dřív si vítr
hrával s tvými vlasy, teď si hraje s tvojí duší. Suchými
kapradinami rozrytými od prasat jdeme dál do šeřícího se dne.
Nacházím průchod do rokle. Slézáme a tichou roklí jdeme neznámý
kus cesty. Neznámý v mé paměti. Jen tuším. Možná tady by byl
čas vyšplhat do svahu. Skály mají opět patra. Které to bylo?
Lezu vrstevnicí svahu po neviditelné pěšince. Bude tam kemp,
který mám rád ze všech nejvíc? Světlo se valem ztrácí. Mário
se ptá, má-li mě následovat. Vyzývám ho k postupu. Dvě skály
nás zklamou. Ještě snad támhle, ukazuju na siluetu vepředu a
doufám, že to bude ono. Blížím se a váhám. A pak spatřím
nádherný kout pod převisem. Trofej. Moře suchého listí naváté
pod skálou jak nejteplejší peřina. Výhled na východ. Sucho a
klid. Shazujeme bágly a světlo jak na domluvu mizí. Na minutu
včas. Zametám prostor pro oheň, Mário táhne dřevo. Já též
mnohé vytahuju z kupy listí. A vytahuji i luxusní sedačky, které
jsem kdysi spasil z Hnízda a v potu tváře je sem dovlekl. Oheň se
roztančí a hřeje. Je nám dobře a měsíc se vyhoupne nad les za
roklí. Vysvítají hvězdy. Mělo pršet, ale my chválíme celý
den. A chválíme i jídlo, byť Mário nezapomene dva párky poválet
v písku. Čaj chutná líp než v nejvybranější čajovně.
Povídáme. Slibuji plcha. Krásné zvířátko, které jsem tu kdysi
spatřil poprvé a zatím naposledy. Nakonec se s šustěním
zavrtáváme do spacáků a do listí. Mário nahodí motorovou pilu
nebo snad heavy metal. Pokud tu byl plch, tak zdrh'. Pak přestává
chrápat a rozhostí se ticho. Pozoruji hvězdy, přemýšlím. Pak
mi vše vejde do snů. Nechme to tak a skončeme v nejlepším...
Snad se jednou vrátím.
Nádherné...
OdpovědětVymazat