Jsou chvíle, které pominou a jsou chvíle, které vytrvají. S Markem čili Máriem jsme vandrovali v devadesátých letech, vandrovali jsme i po roce 2000 a vandrujeme i teď. Vojáci opustili jižní Brdy. Co tam mrknout? Domlouváme se a 12. února vyrážíme na vlak. V poslední vteřině doslova jej stíháme a hurá do Hostomic. Neznám tam jiný kemp než dle mého soudu profláklou Zlatou naději v bývalých valech prastarého plešiveckého hradiště. Dorazíme za tmy, ale jsme sami. Marek si pochvaluje ležení i ohniště. Rozděláváme oheň a pohoda začíná. Ve vlaku jsme žádné trempy a vandráky neviděli, čili nemusel by už nikdo přijít.
Ohýnek se rozplápolá jasněji a vybalujeme potřeby. Nemám hlad. Mário se hned pustí do opékání klobásek. Dělám čaj. Domníval jsem se, že i Marek nějaký vezme. Prdlajs. Nevzal ani sáček a já mám tudíž na dva dny jen 4 sáčky. Budu muset vyrábět second handy. Tomu se říká zrejzkovatět, čili spoléhat se, že to co bude potřeba vezme někdo druhý. Povídáme a vše se vyvíjí slibně. Marek divně šaší s mobilem. Stojí třeba opodál v lese a něco kutí. Nevěnuju tomu pozornost. Ale brzo se přesvědčím o neuvěřitelné technologické zradě. Sedíme a povídáme. V lese je ticho, hvězdy nad hlavou. Pak se z lesa ozve něco jako: "Kurňa!" nebo možná kurník, to je jedno. Ještě Máriovi stačím sdělit, že jsem někoho zaslechl. Pak se ze tmy vynoří muž v klobouku a spustí bandurskou: "Dobrý den. Lesy české republiky. Tak pánové, vy tu rozděláváte oheň?!" Marek divně mlčí. Chlápek je mi povědomý a trochu mě pobaví to představení. "Vy jste Lesy české republiky, hmm!" Muž zajde někam do šera a volá: "Dědo, tohle budou hodný turisti, těm neubližujte!" Ze tmy se vynoří ohavnej dědek s holí. Asi dvě sekundy na něj zírám a pak mi to dochází. Maska. To je Will. Dávný bratránek v toulkách i neplechách. Nenápadné nitě postřehů se střetávají v bodě pochopení. Najednou vím, co furt Mário kramařil s mobilem. Práskal naší polohu s GPS souřadnicemi sledovacímu komandu, had jeden! Vítáme se. Lesy české republiky se představuje pod jménem Černej beran. Vždycky si to od té doby musím vybavit, protože nevím proč, na jazyk mi nejdřív přijde vždy Černej kanec. Tak jsme čtyři. Prima, bude víc zábavy. Dávám Markovi štulec do žeber za zradu. Jenže hoši nás vyvádějí z omylu, že jedou jen na skok. Zítra musí domu, protože atd. Ani oni nemají čaj. Zřejmě zrejzkovatěli. Večer se začíná vyvíjet zajímavě, ale jak by řekl veliký William, noc je ještě mladá. Když se, záhadně bez chuti k jídlu, donutím k opékání svých špekáčků a i ostatní něco v jasu ohně pojídají, jako by spadli z oblakov, stojí v dosahu záře dvě postavy asi padesátiletých trempů a hlaholí: "Ahój. Můžeme se přidat?" Muž a žena se představují jako Čajda a Borůvka. Tak takhle jsem tedy večer netušil ani ve snu. A pak začíná velká vyprávěná. Černej kanec beran se ihned dá rozhovoru s nově příchozími. Will, já a Mário ještě řešíme nějaké filmy, ale pak se přidáváme k rozhovoru druhé diskusní skupiny. Čajda s Borůvkou mají vyprávění opravdu moře. A ne jedno. Vyprávějí o toulkách Arménií, Ázerbajdžánem, Gruzií, Kyrgyzstánem ( nebo Kazachstánem? ), Sinají, Izraelem, Jordánskem a kdoví čím vším dalším. Většinu toho zvládli na kole. Příhody se vrší. Jak chtěl Čajda počůrat písečnou zmiji v keři, jak převážejí kola, čí je Náhorní Karabach, jak uvázli v poušti, jak projeli do Palestiny, jak viděli zahrádku na Sinaji, jak povaleči v Jordánsku kamenovali Borůvku za nemravnost, jak Arabové chtěli po Borůvce sex - tyhle příhody se dokonce vyskytnou víckrát atd, atd. Ptám se v duchu, jestli má Borůvka tak obrovské sebevědomí nebo jsou ti Arabové tak totální zuboženci. Rozhodně to jsou velmi zajímavá vyprávění. A protože tito dva nově příchozí nezrejzkovatěli, mají i čaj. Will si ho s povděkem vaří. Vyprávění plyne a plyne. Pozoruji Čajdovy kulaté brýle plné odrazu plamenů. Chtěl bych si to vyfotit. Občas Čajda velmi laskavě nicméně autoritativně zarazí manželčino vyprávění: "To neni pravda, miláčku! Tak to nebylo, miláčku! Miláčku, ne tak docela!" Kdesi mají dceru. Rodiče milovali toulky a les, proto ona teď tohle všechno nesnáší a odstěhovala se. Doma si zapomněla Ekumenický překlad Bible a nějakou další knížku. Únavou s Markem odpadáme. Jsme upracovaní otcové od rodin. Zalézáme do přístřešku. Ještě slyším od ohně dlouhé tirády výmluv, proč nejezdit na vandry vlakem, ale autem. Snažím se zahřát si nohy. Po letech jsem nevzal na zimní vandr mé Meindly. Teď mám studené nohy a nejdou ve spacáku rozehřát. A nezatopí celou noc, mrchy. Zima mi cekově není, ale nohy vážně zasluhují seřezat. Probudí mě několikrát za noc. Vedle už tiše leží i Will, který přišel nevím kdy.
Ráno kouknu na hodinky. Bezděčně mi vypadne hlasitý údiv. Je 9.30. Na to, že jsem měl pocit, že kvůli studeným nohám nespím, jsem spal jak břeně. Kluci se začínají ošívat. Černej beran se válí opodál v potlachovišti, Čajda s Borůvkou mají celtu roztaženou na bývalém valu. Mário je rozladěný, jelikož mu prý nebylo teplo a v panice v noci zarazil nohy do batohu. Vstáváme, rozhlížíme se po okolí. Marek najde ve svahu nad námi chatičku Bludná výhybka. Rozděláváme oheň. Popel z večera ještě hřeje. Rozjíždí se jídlo. Vařím second hand čaj. Pak se vyhrabou Čajda s Borůvkou. A rozjíždí další část zřejmě nekonečného seriálu příhod. Vypráví ale i o českých luzích a hájích. Vypráví o Doupovkách, Českém ráji, Roverkách a jednom fanatickém ochranáři, který ve svém zmagoření páchá škody kudy chodí. Najíme se. To zrovna přichází jakási rodinka se čtyřmi dětmi a přidávají se k pečení buřtů. Navíc hledají kešku. Někde tady. Jó, to je "skvělý" vynález. Kešku vrazíte třeba na nějaký zapomenutý místo, udáte na netu její souřadnice a vzápětí ono zapomenuté místo začnou navštěvovat desítky či stovky hledačů kešek a můžete zapomenout na to, že ono místo je zapomenuté. Někdy po jedenácté se loučíme a razíme na další pouť. Vylezeme za povídání na Plešivec. Rozhled z Olympu či z Čertovy kazatelny, jak kdo ráčí, je krásný. Spouštíme se do Jinců a blížíme se k hranici bývalého vojenského prostoru.
Cestou v loukách a polích obejdeme borovicový vrch a dospějeme do Křešína. Tady vlezeme lesní cestou do jižních Brd. Povídáme o autech. Černej beran si je v budoucnu nepřeje, já je tam jasně vidím, přičemž paradoxně já přijel vlakem a on autem. Povídáme o práci, dobíráme si Willa jak u nich doma probíhá úklid a o lecčems jiném. Předjedou nás na velmi zřídka používané silnici rozhoukaní hasiči. Vlevo kdesi nad kopci hrčí vrtulník. Že by hořelo? Hluk nás bude provázet ještě dlouho. Dospějeme na rozcestí ke Krejčovce pod vrchem Beranec. Tady se kluci loučí. Já s Markem pokračujeme na Valdek, Will s Kancem se stáčejí podél potoka zpět na Jince. Jdeme pořád silnicí. Těch je v jižních Brdech opravdu dost. Dospějeme na Valdek.
Vstup zakázán visí na kdejakém kousku hradeb. Nikdo to samozřejmě nebere vážně a lidé si prohlížejí zbytky krásného hradu. Patřil kdysi rodu Buziců. Měli ve znaku kančí hlavu, ale aby nebylo zvířat dost, vlastnil hrad třeba i trošku známý Vilém Zajíc z Valdeka, v jisté době pomocník Elišky Přemyslovny. Skončil neslavně. Procházíme se po hradbách. Je to majestátní výhled. Pak dokonce na hradě zcela osiříme.
Ticho, šedé mraky táhnou nad krajem, prastaré hradby šeptají svědectví dávných časů. Jen jedno škobrtnutí a člověk je na fašírku. Nakonec hrad opuštíme. Kdysi jsme tu byli. Je to už pár let. Šli jsme tehdy silnicí, já říkal, že je mi 25 a o dva roky mladší Mário hučel, že 25 mu připadá jako fakt dost. Co by za to dneska dal, že? Nabírám vodu. Plánujeme, že světlo bude ještě tak hodinu a půl. Čili máme tak hodinu na pochod. Padne rozhodnutí ztéci vrch Na hranicích. Střiháme to lesem. Mech je podmáčený. Nakonec zahýbáme na jednu lesní cestu. Mineme obrovský betonový plac a děláme si srandu, jaký je to krásný místo pro pikniky, společenství i na přespání. Mizíme doprava do lesa. Nacházíme vrchol. Některé ze smrků spouštějí větve až nad zem. Jeden vybíráme a protože víme, že dle předpovědi by mělo už jen pršet či sněžit, vymýšlíme, kam a jak dáme plachtu. Práce odsejpá. Já snáším chvojíčko na ležení, Marek rozdělává plachtu a přináší dříví. Zakládáme ohniště a já jej obkládám placatými kameny. Mám plán. Ležení se královsky vyrýsuje. Tahle noc by mohla teplem přímo hýřit. Rozjíždíme večer. Jídlo, čajíček, víno, sladkosti. Povídáme a občas je do ztemnělého lesa slyšet i náš řehot. Vůkol jinak ticho. Tedy až na zdvihající se vítr, který věstí změnu počasí. Nakonec naposledy přiložíme. Oheň můžeme v klidu nechat dohořet. Kolem je všechno vlhké či mokré. Zdviháme se. Oheň plápolá, vítr šumi v korunách a honí i kouř nepředvídanými směry. Já beru placaté kameny od ohniště a strkám si je pod chvojí u nohou. Házím na to igelit a na to karimošku. Ještě chvíli hledáme nejlepší polohu. Teplo se od kamenů prosálává k mým nohám. Paráda! Teplo je čím dál intenzivnější. Kontroluju to. Igelit se trochu přiškvařil. Házím pod něj větší vrstvu chvojí. Pak už zaléhám. Ještě pár vět. Usínáme. V noci vítr u mé hlavy odhodí plachtu. Urovnávám to ze spacáku. Cítím, jak narozdíl od minulé noci mé nohy topí jak o závod. Žůžo. Vítr cloumá plachtou a slyším déšť. Znovu usínám.
Rozchechtaní určujeme směr. Z původního směru na Mýto se přeorientováváme na zastávku Zbiroh. Cesta bude pestřejší. Ležení je uklizené. Podle točících se mraků nad hlavou jej nazýváme slavnostně Oko hurikánu. Meteorologové zase věděli houby. Neděle měla propršet. Svítí sluníčko mezi mraky a my vesele vyrážíme. Ze svahu s rozhledem na kopce. Potok. Beru vodu a myju si obličej.
Vydáváme se po něm dolů. Objevujeme kempy. Jeden neznámý, jeden jménem Okrouhlík. Nakonec podél potoka vyplujeme do Zaječova. Marek si nedá ujít místní pajzl, kde chcíp pes. Nedělní odpoledne v něm tráví i malé děti, zatímco rodiče blafou o ničem a hulí. Je mi jich líto. Ubíráme se dál. Ještě že je moderní technika. Zjišťujeme, že zastávka Zbiroh už neexistuje. Místo ní je blíže na Plzeň zastávka Kařez.
Lezeme přes krásné kopce a sluníčko opakovaně vykukuje. Kousek před Kařezem ještě odpočíváme na mezi u pole. Mário vytahuje prošlou žluklou čokoládu. Chutná po Persilu. Znechuceně jí vyhodíme po pár soustech. Jestli nás nenakazil Černej beran, který prý v Jincích měl střevní havárii, teď se po žluklé čokošce poděláme bezpochyby.
Dorážíme do Kařezu. Jak to bývá u moderních staveb, zastávka je moderní a účelová. Nikoliv krásná. Ale to už je jiná kapitola. Tisíc krásných chvílí, které nelze vypsat tiše mizí. O pár hodin později si stiskneme s Markem ruce, řekneme díky a snad dřív než za dva roky.
Žádné komentáře:
Okomentovat