Brdy listopadové 2017

Jelikož minulý popis společného vandru zdál se Willovi zdlouhavý, zkusím drsnou, stručnou a komprimační metodu, aby byl Will spokojen, vyjma okamžiků, které by si zaloužily pár vět navíc.

   Takže jsme se jako domluvili, že potáhnem vandrem krajem, ne...

   Kdy? Začátkem listopadu, ne? Kam? Se uvidí, ne?

Bum, prásk, je to tu, sbalit, lítačka jak šus, stopadesát věcí na dranc, spravuješ jak posedlej, nakupuješ, oči jak Hurvínek, ne.

    Tak kam Wille?

    No, Beran, Harýk a Mche jedou do Brd...

    Ahá... Jako, že je tam někde Will Scarlett a Robin Hood přepadnou, zasypou svými šípy tak, že si si tito staří pardové znesvětí své vandrácké uniformy a jejich vytí naplní Brdy?

    Jo! Přesně!

    Jedem.

Takže tedy vlak na Beroun, ne, frk, vokolo tratě sem tam srní zadnice, a tadatada jsme na místě někdy v 17 nebo tak, je to do Prkvančic jedno, ne?!

Jdem, šero padá, stoupáme, vlevo potok. Cíl kemp Bříza. Lezem přes potok někam tmou, klopýtačka, Will má baterku s jedovatým šajnem, kterým když posvítí na kuře, je rázem pečený. Svítí, svítí, kemp nikde, mobil se tváří, že je mu jedno jestli si zlámem nohy nebo někam dojdem.

    Hele, utrousí Will a zhasne laser. Mezi tmou lesa mihotavé světlo ohně. Ticho.

    Přece nás nepředešli, kroutim nevěřícně řepou.

    Jasně, přitakává Will, ti se budou vyživovat v hospodě a kdovíkdy vyrazili.

Mezitím poslal pár nenápadných sms Beranovi, které ohavně slídí polohu našich obětí. Beran ve své nevinnosti odpovídá jak beránek vedený na porážku. Jdem ke světlu, šišky připravený, luky a toulce v pohotovosti.

Ahoj! Osamocený tremp se zvedá. Tři kojoty tu prej neviděl, ale čeká na jiný tři kojoty, který se nalamujou někde v pajzlu. Příběh podobnej jak vejce vejci, jen nemá luk a šípy, ale kvéra, nicméně nehodlá kojoty pobít ani strašit. Vaříme, povídáme. Je z Dobříše, kdysi vyhořel, ne teda na kempu, ale vnitřně ( japonsky karoši ), pak se lámal půl roku ohnivou vodou, pak si zaplatil léčbu kvůli manželce a děcku a už to drží hodně let na pohodě, ne. Jeden, čaj, druhej čaj, tatranskej čaj, sušenky, pak v lese hluk, mobil, tremp pro orientaci kojotů vystřelí z kvéra. Prásk, rána jak na lesy, ne, objeví se světýlka, dovalej se tři amíci. Jeden s veselým a zjevně alkoholicky ještě vyveselenějším výrazem a ofáčovanou pravicí. Vítaj se, kejvou se, smějou se, citujou Morlora a objasňujou lecos, třeba výrobu kubánských doutníků, ale nemůžu výrobní tajemství popisovat víc.

    Co my? Chechtáme se chvíli historkám, pak dáme pac, pusu ne, zalomíme palce a jdem kousek dál na osiřelý kemp. Naši kojoti se blíží z hospody. Kecáme a bez báglů jim jdem naproti. Seženem tak tří čtyř metrový soušky, ne, sednem si na kraj cesty, kecáme, soušky opřeme vedle nízkého smrčí. Tma tmoucí, ale měsíc svítí jak na objednávku, cesta je přehledná. Pak hlasy. Harýk je nezaměnitelný. Lezem do křoví. Plán: Až se přiblíží tak na dva tři metry, mrsknem soušky napříč cestou, chvíle ticha a pak chrochtání. Tak jako slyšíme hlasy, ale najednou do Prčic nikde nikdo.

Kde jsou ty hadi? Budem je snad pronásledovat se souškama někde po lese? Jak se dozvídám později, stařešinové se zadýchali a odpočívali. Konečně se hlasy blíží. První postava. Prd ho! Soušky s praskotem letí přes cestu. První dva kojoti uskakují s výkřikem jejda.

    Co to bylo, bruči zezadu Mche.

    Pozor, chrčí Harýk přes srdce v krku, ale než to dořekne po chvíli ticha se s chrochtáním vynořujem z mlází. Kojoti s dalším výkřikem odskakují, Harýk před sebe obětavě klade kytaru. A protože je nám s Willem líto nasypat jim do zadnic šípy, ne, dáváme se poznat. Dostáváme několik jmen, která jsme na shromáždění nikdy neslyšeli, podáme pracky a pak oznámíme, že Bříza je obsazená připitými amíky s kvéry a sekáčky na maso. Jdem pro batohy a pochod na Diagonálu. Chvíle váhání. Nesu kytaru. Zapálíme si. Jako voheň, ne, nikoliv kubánský doutník, kapiš to! Jede jídlo, povídání. A zapomenul jsem zmínit chlupatýho netvora Jimiho, který vlaje za Beranem na vodítku ne. Oči mu lezou z důlků při pohledu na buřty a salámy, ne. Ale nedám. Někteří z nás, tedy všichni kromě Berana navrhují způsoby pečení čivavy. Beran lákavé recepty odmítá. Harýk tahá guitár. Brnk, brnk. Ladění jako, ne? A jedem. Brontíci, Nohavica, starý trempský jako Askalona, pár lidovek a podobně. Hraje i Will, hraju i já. Nálada jen kvete. Mche má sem tam průpovídku svým zvučným barytonem. Ohýnek praská, měsíc svítí na hladinu rybníčku vedle nás, ne. Chechtáme se, urážíme se, jíme, zpíváme, povídáme, Jimi shání něco k žrádlu. Černej Beran občas vytáhne mobil a točí, obzvlášť jedná-li se o dojáky prvorepublikových trempů. Hary vythuje podezřelej bylinkovej čaj, kterej zřejmě někde nasušila jihoamerická mafie nebo co. Varujem ho. Pije. Jenže, ty kráso, jsem unavenej, ne? Šel jsem spát kolem druhý v noci a je? No asi půl druhý, heršvec! Lezu jako do
spacáku a protože Hary nebo kdo přiložil zatraceně mokrou větev, čaďák naplní přístřech Diagonály. Přemýšlím, jestli se ještě vzbudím nebo budu ráno dušenej. Vedle zalézá Mche. Zbylá trojka se dostává do nirvány. Zní pecky, který jsem mezi písněmi Království nikdy neviděl, namátkou jmenujme něco od Orlíku. Omdlívám.

    Když se v noci párkrát vzbudím, je už všude hřbitovní ticho, teda... Harýk na hřbitově řeže zatraceně tlustý cedry s obrovskou vervou. Ráno vidím, Mche si čte. Dáváme řeč o prvorepublikových odpíračích vojny; Masaryk, Beneš... Mche pak vypráví zbytek příběhu po mém omdlení v noci. Zřejmě po vypití Harýkova podezřelého čaje konal se u ohně heavymetalový fesťák z něhož vypadl sice záhy Will, avšak Hary a Beran dle líčení v rauši urvali bránu pekel, přičemž se oslovovali lékařskými termíny a lítali kolem ohniště jak fretky. Oba nyní spí jak mrtvé mrtvoly, a možná je fakt po nich. Ne, mrtvoly tak příšerně neřádí se zbíječkou.

    Rozdělám oheň. Čaj, ne? Hary přestane řezat a zabručí něco. Postupně se sesedáme, kromě dvou ponocných z fesťáku. Pak vykoukne ze spacáku Beran. Má šíleně hnusnej ksicht. Aha, to je Jimi. Beran vykoukne za chvíli a mručí o brzkém probuzení, ačkoliv je dobře k jedenáctý. Postupně se přidají i Beran a Harýk. Ten mžourá do ohně jak po těžké mrtvici. Po chvíli zabručí, že jde spát a vleze do přístřechu. Ještě urazí krásu biatlonistky Koukalové a lehne. Co čekat od holomka, který dychtivě hraje karty o Meryl Streepovou... Mche a Beran se rozhodují, že půjdou s námi vandrem dál. Z Haryho vytřesem ať táhnem kam chcem, on se stejně musí vrátit večer domů a teď bude chrnět. Ten jeho čaj musí bejt fakt darda! Zahrajem na jeho kytaru: Šel průzračnou nocí a táhl z něj rum, tak pět křížků moudrosti měl... a jdem se rozdat někam dál. Diagonála mizí z dohledu a s ní kamarád Hary.

Jdem, ne!? Nebudu přehánět. Co noha nohu mine se sunem po těžký noci, minem pár lidí. Návrh: Rousňák. Will hledí do mobilu kam jít. Udává směr, po kiláku zjišťujem, že to je blbě. Jdem na Brdlajf, prej teda. Ale dojdem. Povídáme o knížkách a dalších tématech. Brdlajf opuštěnej. Sedíme a kecáme, Will hledá vodu.
Nenajde. Kecáme. Dává se do nás vlhkost. Vyrazíme pro vodu všichni podle Willových Studánek.cz. Abych to zkrátil, najdem starou bačkoru. Najdem ale něco jinýho. Kemp jednoložní, vcelku přihnuslý a opodál kemp Štoky. Místo, kde jsme nikdo nikdy nebyli, ale k němuž nás vážou kupodivu nejrůznější vazby. Postojíme. Vzpomeneme. Will fotí.

Na Brdlajf přicházíme, jak už jsem u všech vopic řek, bez vody. Beran a Mche přísahají, že udělají oheň a my přísaháme, že najdem vodu. Hary píše, že je unavenej doma. Lezem s Willem cestou necestou, křovím nekřovím, lesem nelesem. Najdem studánku. Plníme kanystr hrníčky. Kecáme. Šeří se. Při příchodu na Brdlajf je skoro tma. Oheň hoří. Cpeme teřichy. Rozíždí se dlouhá debata o zchudlém vykukovi Janovi, který se lapkovstvím k jmění dostal a stal se šlechticem, berkou, s titulem Jan z Bery, berka ze Suchého dolu. Je to dlouhá debata, Mche přidává pár příhod z Telebu ( ať čtenář použije rozlišovací schopnost ). Hustý! Později se téma přesune na debatu o existenci aut v čase budoucím, kde se s Beranem dlouhodobě neshodneme, a neshodneme se opět. Mche lehce urazí Jana Husa.

    Jdeme spát. Mche, já a Will vlezeme do sympatického přístřechu. Beran zůstane u našich nohou. Před spaním rozebíráme význam slova ahoj. S přáním, aby se kluci hojili jdu spát. Zaberou dřív než já, holomci! Pak chrápu též. O sny se nepodělím.

  
Ráno Mche rozdělá oheň a dělá svůj
zázvorový odvar. Vylezem. Mche se nechce pustit svých tezí o Husovi a vzdám další debatu. Vaříme všichni. Řeč se vrací k Janovi z Bery. Už ho mám plný zuby, ne, tak řeknu, že Jan z Bery je sprostý slovo, ať ho sem nikdo netahá... a tak začneme rozebírat sprostá ( nesprostá ) slova. Zhasíme. Nahodíme bágly. Beran přiváže netvora Jimiho a jdeme. Povídám s Beranem o Francii a dalších výletech. Dojdem pod sráz nádherných mechových balvanů a vzrostlých buků. Šplh do srázu. Nahoře kemp Hobitín. Celkem nepovedenej, ale na skvělém místě. Jdem hřebenem, ne. Koukáme na čas. Je třeba začít závěrečnou štreku. Lezem dolů. Mineme popraviště kanců. Kecáme s Beranem, Mche s Willem řeší nevím co. Vylezeme z lesa. Všeradice. Šmytec. Dobrej vandr. Díky.

P.S. : Jestli tohle přijde Willovi dlouhý, je syn smrti.