Skála - Buzová

V potocích uběhlo opravdu hodně vody, než jsme se Willem opět rozhodli ku společnému vandrování. Ale únor 24. - 26. k tomuto účelu jevil se být nanejvýš vhodný. Už od pondělka byla předpověď něco mezi zataženo a déšť či zataženo a sníh. Teploty plus mínus kolem nuly, čili největší vlhkost...... prostě ráj. A že jsme nenavštívili již předlouho společně naše takřka posvátná místa, tedy Skálu a kraj okolo, padla volba na ně.

Já chtěl vyrazit z Vysočan vlakem na Hlavní a odtud směr Plzeň. Jenže České dráhy nezklamaly a nasadily 5 minut zpoždění, čímž bych prošvihl náš hlavní spoj v 17,17, a tak jsem se jal ujíždět metrem na Smíchov, abych takzvaně nadběhl. Vše se zdařilo a mobilem jsem dal znamení Willovi, že jedu. Ten naskočil v Dobřichovicích. Nicméně náš vlak měl zpoždění a tak jsme poměrně s trochou nervozity očekávali, zda navazující spoj z Berouna počká. Počkal. V celém vagónu jsme byli s jediným cestujícím. Sedli jsme si rovnou u dveří, hned pod piktogramy tělesně znevýhodněných a já se Willa žertem ptal, kdo z nich je on a kdo já. Will pohlédl na postavu s holí a na těhotnou a uchechtl se. Za okny byla tma jak v pytli, ale na nebi bylo vidět cáry těžkých mračen. Will nás povzbudil příhodou od Dobřichovic, že projel kroupy. Ano, dnešek ještě neměl být zcela pohodový, nicméně přepověď se od pondělka již upravila alespoň tak, že sobota měla být víceméně polojasná a neděle jen s oblaky a občasným protrháním. To se nakonec splnilo. Když nám paní průvodčí s údivem, kolik lidí chce dnes do Kařezu, štípla lístky, zhruba jsme odhadovali, že ten už nebude dle přepočtů času zpožděného vlaku daleko. Pak jsem v šeru zahlédl bývalé nádraží Zbiroh a bylo jasno, že do minuty stavíme. Nahodili jsme bágly a vyšli ven. Po chvilce váhání jsme určili směr a vyšli, já předpisově s reflexním páskem na pazouře. Hvězdy byly jasné, ale sem tam hnal se temný mrak. Dříve jsme začínali ze Zbirohu. Z Křezu jsme nešli nikdy. Řeč začala volně plynout. Při pohledu na Velký vůz vzpomněli jsme písně Proměny, v níž se zpívá o tom, co jsme právě sledovali na obloze, že totiž „... na nebi Velký vůz, oj k zemi skloněnou ...“ Plynule jsme začali rozebírat oblíbené sci-fi filmy. Minuli jsme temnou hájovnu a začali ve světle baterek zdolávat vrchol kopce na cestě ku vsi Plískov. Jelikož byla ovšem přeznačena a jelikož to fakt bylo drahně let, co zde naše vandrácké nohy posvětily půdu, lehce jsme se dostali mimo a následně provlhlou rozmrzající lesní půdou šlapali pasekou i lesem, abychom vrátili správný kurs. Sešli jsme do Plískova a vzpomenuli dávných soubojů s ženským pokolením, které kdysi toužilo nalézt naší posvátnou Skálu a znesvětit ji svými kopyty. Bývala zde totiž telefoní budka, kde jsme chtěli naše nepřátele překvapit tajemným telefonátem. Povídali jsme o lidech a jejich osudech. Přešli jsme potok a vklouzli do lesů. Dřívější lehké posněžívání přešlo v regulérní sněžení a ve světle baterek nám cestu začala zdobit bílá stěna, ustupující s každým krokem. Chválili jsme si s lehkou ironií, že ještě stihneme zimu a vyspíme se na sněhu. Postupovali jsme dál tichým lesem. Někde po levé straně minuli jsme bývalou tvrz Rovný a zapomenutou ves kolem ní. Stoupali jsme teď do mírného kopce a řeč dál vesele plynula a novinky se sypaly. Ano, nešlapali jsme spolu dlouho a bylo si co říct. Sněžení pomalu ustávalo. Pak konečně přišel ve tmě onen moment, kdy jsem vždy začínal větřit. Po pravé straně totiž v lese měla přijít cestička. Ale jelikož nás už v minulosti někdy cesty zmátly a my kdysi dávno dali tomu lesu jméno Bludička, neboť jsem tu třeba kdysi s Máriem vyšplhal omylem na vysoký Bechlov, bylo třeba dobře vážit, obzvlášť za noci, zda se onou cestou necháme opravdu vést. Za rozboru jistého tématu z JW Broadcasting jsme vkročili do Bludičky. Cesta se zdála správná. A nebudu napínat – byla. Vyhodila nás na prostornější cestu a Skála byla na dosah kdesi po levé straně v temnotě lesa. Nakonec jsme našli šťastně i stezku k vrcholu. Les byl mlčenlivý a na zemi ležel v listí občas znatelný bílý poprašek. Když jsme míjeli kupku klacků, prohodil jsem, že nám tu někdo zřejmě přichystal dřevo a popadli jsme něco na příští oheň. Vzpomněli jsme nebožtíka Durdíka, minuli jsme tabuli, kde byla vysvětlena historie Skály a já první dospěl k místu, kde jsem strávil tolik nocí. Vítalo nás ohniště, kláda k sezení i připravené dřevo. Ba co víc, u dřeva byla strčena igelitka s dlouhými pilinami k rozdělání ohně. Nebe se vyčistilo a my neváhali dlouho. Oheň se rozhořel. Pár detailů se ale změnilo. Vichřice, která se prohnala pár dní před naším příchodem, vyvrátila zřejmě borovici, která bývala poblíž ohniště. V dálce svítil Radeč. Začali jsme dělat jídlo i pití. V podstatě jsme vlastně vůbec nepřerušili řeč. Probrali jsme nejeden osud lidí známých i neznámých a víceméně se shodli v závěrech z nich plynoucích. Mezitím jsme pojednali večeři. Probrali jsme kdo dostal přes hubu právem či neprávem a zapíjeli ta poznání dobrým čajem a zajídali sušenkami. A jelikož je dobré ctít i jistou slušnost, nerozepíšu se v těchto tématech více. Když jsme si dost ukroutili krky údivem či se dost nachechtali, rozhodli jsme se rozestřít svá lože pro naše zmožená těla, jež po týdenní práci byla ještě donucena k nočnímu dvanáctikilometrovému pochodu, což jsme zvládli vyloženě bez povšimnutí. Ano, tak byl náš hovor strhující. Skvělé bylo, že po všech k čertu ztracených letech, to vlastně z jistého úhlu budilo dojem, že jsme spolu byli naposledy jen před čtrnácti dny. Možná je vandráctví či kamarádství jako jízda na kole. Už se nezapomene ani po letech. Na vrcholu Skály vál lehounký vítr. Odházeli jsme klacky a rozhodili karimatky. Vlezli jsme do spacáků. A mohli jsme si zanotovat s Karlem Krylem, že tato noc nebude krátká. Já se dost dlouho uveleboval v loži. Will se složil poměrně rychle. Snad jsme ještě něco prohodili. Asi deset minut na to jsem uslyšel od Willa monotónní ódu na spánek a pomyslel si, že mu tu pohodu tedy závidím. Já se v pohodě totiž úplně necítil. Byl jsem na jakémsi tenkém rozhraní mezi možnostmi ok, je mi dobře, a kurnik šopa, dává se do mě zima. A z vandráckých znalostí mi bylo jasné, do jakého patra se během noci dostanu. Že to nebude patro ok, je mi dobře, bylo vcelku jasné. Lehounký vánek vlhkého vzduchu mi dával znát, že mi noc vyšperkuje abych nezapomněl. Teplota rychle šla pod nulu. Hvězdy se třpytily a já bojoval se spánkem. Vzpomněl jsem si i na tibetské mnichy, kteří prý umí rozžehnout ve svém těle oheň zvaný tumo a tak se zahřát. Ale jelikož jsem na druhou stranu nestál o mysteriózní schopnosti, rozhodl jsem se nakonec snad poprvé ve své vandrácké historii spát i v bundě. Ale rozepnout se, obléknout se- to byl boj, jaký se nebojuje lehko. Will vedle vesele chrupal a já ho za to neměl rád. Nakonec mi ale v bundě stoupla teplota alespoň tak, abych mohl usnout a i já se odebral do říše snění. Probral jsem se sice asi pětkrát , ale dalo se tomu snad s přimhouřením oka říkat spánek. Pak jsem něco zaslechl a probral se. Lehounce svítalo a Will se vyhrabal k čůrání. Chtělo se mi taky a ani přes úporné přesvědčování mého mozku, že tomu tak není, musel jsem se vyhrabat do zimy. Chtělo se mi zavýt jak vlkodlak. Byl jsem oblblý a hned jsem chtěl zapadnout do spacáku, jenže místo toho jsem se rozhlédl okem svým modravým a zjistil, že jsem ve své pološílenosti zabočil na Skále o patýrko dříve a spíme ještě krapet výš. Dohrabal jsem se do spacáku a byl rád že žiju a mám prázdný měchýř. Will mi sdělil, že mu je celkem zima na nohy. Kupodivu jsme znovu usnuli a vzbudili se až se sluníčkem nad obzorem. Asi to bylo docela pozdě, ale na hodinky se nikdo z nás nedíval. Byli jsme rádi, že jsme se dožili rána.

Will už byl ze spacáku. Zdvihl jsem hlavu a spontánně začal zpívat: „Dobré ráno všem co taky vstali před chvílí, ještě chvíli předtím než je něco rozčílí, dobré ráno všem lidem, dobré ráno všem lidem...“ Will se rozchechtal a pravil, že ten kluk snad není zdravej. I mnohé další naše cesty pak našly odraz v útžcích písní. Třeba o pár chvil později jsem nad mapou zpíval: „... polovina mapy, víš, potřeba je celá, když..“ Zavoněl ohýnek, proměnili jsme zázrakem vodu v čaj a zasytili svá znavená a prokřehlá těla. Slunce zalévalo lesy kolkolem. Povídání se opět rozjelo. Pak jsme pojali plán dne a pořídili pár foto a retro foto. Když jsme zjistili, že je po všem spaní, kecání, vaření a focení dokonce skoro dvanáct, sbalili jsme a opustili naší Skálu. Skálu, kterou jsme kdysi v roce 1993 se štěstím objevili a pak se na ní rádi tolikrát vraceli. Teď jsem mířili na Bechlov. Kdysi jsme tam spolu byli. Stoupali jsme a míjeli tenkým ledem zamrzlé bažiny či louže či těžbou poznamenaný povrch, jako ostatně na mnoha kopcích tohoto kraje. Will chtěl spatřit skály, které tu vyfotil Černý beran, který se ostatně stal jakýmsi neviditelným průvodcem. Když někde byly bobky, udělal je Černý beran, když tam byl padlý strom, skácel ho tam schválně Černý beran, když někde bylo něco vyrytého v kůře, vyryl to tam Černý beran a vůbec za mnoho věcí na cestách mohl právě on. Lump! Skály jsme nalezli, dokonce i s očky ke zlézání. Pod skálami jsem pak našel jakousi neuzavřenou kamennou mohylu, kam jsem si lehl jako do hrobu a v rukou držel prostý kříž z klacků. Tak mě tam objevil Will, který kdesi vzadu něco mezitím zkoumal.

  

 Pak pokračujíc po hřebínku došli jsme nad další skály a odtud spadli na cestu a dále k hezkému potoku. Meandroval lesem občas v hlubším zářezu a připomínal brdské krajiny. Will vytáhl jablka. Pak jsme narazili na docela hezký kempík. Rozebírali jsme cestou lecos zajímavého. Pořád bylo o čem krafat. O zlatokopovi Azazelovi, o nahrávání muziky, o jedné revivalové kapele... 

Tak jsme vyšli na louku nad Chotětínem a pak pomalu sešli krajem lesa k potoku Koželužce. Když jsme chvíli spočinuli u horalek, povídali jsme nad tiše plynoucím potokem, hleděli na protější louku a přemýšleli, kde přejdeme na druhou stranu. Když jsme se ale vydali dál na cestu, našli jsme hned na to malou lávku ze dvou klád a napojili se na značku směr Drahoňův Újezd. Dali jsme další kratičký odpočinek u sochy světce, o němž jsme se dohadovali, zda je to svatý Jan Nepomucký. Abychom nemuseli podmáčenou loukou plnou krtinců, zvolili jsme stezku nad údolíčkem v němž tekla Koželužka. Já jsem vyrukoval s představou koupele, kdyby Koželužka byla termálního původu a při představě rochnění v tůních pod námi vzpomněl si Will na dokument o chlápkovi, který zběhl ze studií kamsi do divočiny, tuším že na Aljašku (?), kde odříkajíc se bídné konzumní společnosti dožil svůj free život v troskách starého autobusu ( výrobek to konzumní společnosti ), a to bohužel záhy po poznání, že štěstí se musí sdílet. V doznění smutného příběhu dosáhli jsme silnice, z níž jsme se křovím trnitým prodrali na louku, podél níž Koželužka tekla proti Matčině hoře, kopci, o němž dokonce zůstala zachována pověst. Já si zabodl v křoví maličký trn a vztekle si ho loupal z prstu, což se zdařilo. Ano, tudy už jsme před lety jednou šli, vlastně dvakrát. Jednou vandrem, jednou výletem. U Matčiny hory se Koželužka potkávala se Zbirožským potokem. Koželužka proti Zbirožskému na soutoku působila jako čistá, zatímco Zbirožák se bíle kalný tvářil jako odpad z papírny.

„Hele, soutok slaný a sladký vody“, volal jsem na Willa, abych navázal na jedno z témat předchozího večera o potápění v cenotech, jeskyních na hranicích Mexika a Belize. Na obloze vzlétal dravec a my po dalším můstku přkonali Zbirožský potok. Cestičky na svahu Matčiny hory jsme ohodnotili jako práci muflonů a Černého berana a hovor se stočil k seriálům o krásách české krajiny. Minuli jsme lom a zvláštní skladovací plochu pro drť a vrstevnicovou stezkou kopírovali potok a úpatí Matčiny hory. Pak zničeho nic cesta prudce zastoupala a Will se odešel posadit. Šli jsme víceméně volným krokem, ale přesto Will jevil známky únavy. Chvíli jsem ho špičkoval řečmi, že přece chtěl do zvláštních jednotek, nosit 30 kilo na zádech a podobně, ale on vypadal spíš na boj s nějakou chorobou. Ano, skutečnost byla, že jsme chtěli uskutečnit společný vandr tak, že jsme se na něj vydali s různým stupněm nachcípání. Ale mně jen protivně osychal horní ret a sem tam zaléhal nos. Will byl chycen zřejmě trochu víc. Asi proto se v dalším pochodu rozvinula debata o nemocech a vyšetřeních, jako kolonskopie a podobně. Tak jsme minuli Sýkorův mlýn a spěli k bývalé papírně.

„Víš, že my jsme už jednou tímhle údolím šli?“ zeptal jsem se Willa a začal jsem mu připomínat dávný výlet z Křivoklátu, přes Týřov, kolem Skryjských jezírek, údolím Zbirožského potoka a dál na vlak. Will si vzpomněl.

„Tehdy z toho vznikla písnička“, připomínal jsem dál, „kterou jsi zpíval ty.“ Will vzpomínal a popravdě ani já si chvíli nemohl vzpomenout na název a slova. Kniha poutí, vypadlo ze mě nakonec a zanotoval jsem úryvek o potoku, který si zpívá údolím, pár starých mlýnů si do ticha zpívá s ním. Vzpomněl si. Nakonec jsme trefili cestu do nitra kopců po pravé straně. Cesta zvolna stoupala a po pravé straně se zjevilo stádo muflonů, které na nás čučelo ze stráně. Vedl je, jak jinak, Černej beran, kterej nás tak sledoval. Když jsem viděl muflonice ladně skákat lesem, sdělil jsem Willovi, že mu ukazují, jak křepce se dá lese běhat. Už mu zjevně docházely síly a původní plány, kam bychom mohli eventuelně dojít byly pohřbeny. Bylo jasné, že zapadnem do našeho strého známého nedalekého safari Buzová. Jednou jsme tam spali a v noci nám tam kanci i se selaty lezli doslova pár metrů od ležení a nijak se neostýchali. Jindy jsem tam ležel s Máriem v době říje a jakýsi jelen si to tam s námi nadupán vztekem drásal vyřídit, což mu překazil Mário blesknutím fotoaparátu. U studánky jsme nabrali vodu. Domýšleli jsme si sice, co všechno v ní mufloni, kanci a Černej beran omyli, ale vzhledem k její opečovávanosti meteorologickým ústavem to snad i bude přežitelné. Čekal nás závěrečný výstup na vrchol. Stromy řídly, vystupovaly balvany a skalky, protkané cestami a bobky Černého berana.V dálce zapadalo slunce a bylo nádherně. Vedle vzrostlého buku byl padlý strom a kláda. Tady jsem se rozhodli udělat ohniště. Můj plán byl po předchozí noci jasný. Vyložit co nejšířeji ohniště plochými kameny a obložit jej balvany. Po skončení ohně odmést uhlíky, překrýt ploché kameny větvemi a kůrou , pak vše překrýt igelitem a karimatkou, na níž spočine můj spacák a mé ledví. Opakovat strasti noci na Skále jsem nehodlal. Po nedostatečném vyspání z minulé noci jsme byli doscela unaveni, ač náš pochod byl vlastně jen asi 13 kilometrů. Udělali jsme čaje a já začal kuchtit instantní pochoutky. A že ty hnusy na vandru mrchy mají chuť z pětihvězdičkové restaurace! Pak jsem ještě přidal polívčičku a kdyby se kouř z ohniště netočil na všechny strany a nebyli jsme ho úplně nafetovaní, bylo by nám hej. Pak mi Will nabídl jakýsi svůj čaj, který chutnal po rozpuštěných bomparech, což je chuť, kterou nemám rád. Sice bych jej asi vypil, ale nebylo mi dáno, neboť chvíli po podarování jej Will v únavě i omámení z kouře skopl a vylil do trávy. Uvařili jsme však nový Earl a večer se vyvíjel velmi příznivě. Dokonce ani teplota nebyla nepříjemná, což bylo dáno i zatažením oblohy. Z lesa se ozývali ptáci a houkání sov. Pak se tedy odkudsi ozvala siréna a my vtipkovali, že na Buzové hoří. Nakonec ale bylo zas jen ticho a my.Pak jsme se rozhodli jít do hajan. Přeházel jsem většinu uhlíků do provizorního ohniště, rozházel kameny a vyložil ohniště větvemi a kusy kůry z padlého stromu. Překryl jsem to igelitem, karimatkou a roztáhl se na tuto pícku. Will nechtěl, neboť se obával propálení karimatky.Ještě jsme chvíli povídali a já doufal, že z buku nad hlavou se po vichřici neodlomí větev a nespadne mi za noci na ksicht. Tentokrát jsem zabral dříve já, jak mě později informoval Will. V ležení mi bylo příjemně. Kameny z ohrazení ohniště jsem měl u chodidel, takže mi vyhřívaly i nohy a záda byla vyhřáta naprosto luxusně. Nelžu, že teplo pode mnou vydželo sálat až do rána. V noci jsem se vzbudil jen asi třikrát a jednou jsem i mezi mraky slabě zahlédl hvězdu.

Ranní pohled z vyhřátého ležení přes mechem porostlou kládu do údolí byl nádherný. Ticho, klid, žádné rušení. Lesy tiše sbíraly síly z času předjaří. Vstávání bylo veseljší. Došlo i na Moricconeho melodie z mobilu v ešusovém repráku a ohýnek nám začal vařit čaje. Čekalo nás 20 kilometrů do Zdic cestami i necestami. Poklidili jsme ležení. Pak jsme slezli na cestu ke studánce. 

Will se necítil příliš dobře, ale zatím odmítl mou nabídku Panadolu extra. Cesta stoupala a Will to nekvitoval s povděkem. Za povídání o lidech přetahujících nekalým způsobem klienty k Vojenské pojišťovně jsme dosáhli rozcestí. Odtud jsme začali spadávat dolů lesem po malé cestičce. Při probírání dalších osudů lidí zmínil se Will o jednom muži, který se rozvedl a podruhé oženil, což jsem už nevydržel a bouchl smíchy s otázkou: „Ty jo, já už nemůžu! Je vůbec někdo kolem normální, žijící normálním životem?“

Will se zamyslel: „Hm, no, pár jich je, ale pravda, že moc ne“, konstatoval posmutněle.

Spadli jsme k potoku a já si tu vzpomněl na písničku Šel zemí, kde se zpívalo: „...Kol potoků a bystřin a jen dál, do lesů hlubokých, co věky skrývají...“ Začali jsme vzpomínat na další podařené kousky a shodli se, že bychom si snad občas i mohli zase zahrát v nějaké miniformaci a oživit pár zapomenutých hudebních kousků.

Cesta pokračovala dál zvláštní zelenou kulatou značkou a my jí následovali. Probrali jsme auta a zatracený trend cpát do nich elektroniku, která ve výsledku příliš vyšší kvalitu nezaručuje. Cesta plynula, potkali jsme jakéhosi lesáka s jezevčíkem a my už mezitím rozebírali seriál Jan Hus a hudbu Michaela Kocába a následně jsme probírali tanec a filmy o něm. Lehce jsme se odchýlili, cestu jsme však opět nalezli a to už jsme rozebírali kmotra Mrázka. Když jsme pak probírali Birdy, Sunrise Avenue, Christinu Perri a další, dospěli jsme k silnici do Bzové.

Zde jsme se stočili k Bzovskému potoku a Will se jal hledat jakýsi kemp.Našli jsme jej a spíš už připomínal slovanské hradiště. Kdosi zde zřejmě víceméně bydlí. Když jsme si jej prohlédli, podělil jsem nás Margotkou a podél potoka jsme začali postupovat dolů. Došli jsme k zjevně nové nádrži a potkali zde i dvě dámy se psy.

Za povídání o show Jana Krause jsem došli do Březové a odtud nad Údolím ticha do Hředel. Cesta přírodou tak víceméně skončila. Šlapali jsme silnicí po asfaltu a oba nás z toho fakt začaly bolet nohy. Za zmínku stojí krácení času spontánním výstupem, imitací sjezdu, kde jsem vedl exaltovaný rozhovor s vandrákem z křivoklátska, který eskaloval prohlášením, že jednou bude čistá příroda a whisky již nebude, Becherovka nebude, vodka nebude a budou jen modlitby. Vše končilo zbičováním bratra, kterému se nelíbil zákaz whisky. Chechtali jsme se a já konstatoval, že tohle byl sjezd Davidiánů. Dospěli jsme do Zdic po mostku a novým podchodem si ukrátili trápení pálících chodidel. U kasy nádraží nás zklamal automat na kafe. Čekala nás společná jízda do Berouna. Rychlík přijel. Sedli jsme si v předsíňce pro cyklisty, kde žádný cyklista nebyl. Kraj se šeřil a nám ubíhaly společné chvíle. Beroun. Vandrácký pozdrav, ahoj, díky a Will vytoupil.

Tak dík ještě jednou, ahoj a někdy určitě příště. Snad dřív než za 8 let.

P.S.: Omlouvám se za případné chyby. Mám poslední dobou nějak málo času se s tim mazat... :-)